Solvet seclum

Ty jednou umlkneš, ty živých hlase chmurný!Jenž větrem valíš se rouhání křiku zpurný,ty jeku úzkosti a vzteku proklínání,vy hrozné výkřiky věčného ztroskotání,vy vzdechy, výčitky a bědy, muky kleté,i s duchem člověka i s tělem umlknete!Vše, bozi, králové a trestanci a davya města, vězení, vše stichnou drsné vřavy,zvěř lesů a zvěř hor, zvěř moře, co se zmítá,v tom pekle žijícím, co skáče, leze, lítá,co prchá, chvějíc se, co žije jiných smrtí,od bídné žížaly, již v blátě noha zdrtí,až k blesku nocí tmou, jenž bloudí nad hor srázem,ruch všechen příroda přeruší jedním rázem.Tu nevyplní se lůznými pod nebesysny štěstí dávného, ni starých rájů plesy,ni Evy s Adamem ve květech objímání,ni božský tichý sen po tolikerém lkání;leč země veškerá z své vymrštěná dráhy,jen bude neplodný a slepý balvan nahý,jenž tupý, bez vlády, pln posledního vytí,a těžší víc a víc a ztracen v hloub se zřítí,o cizí jakýs svět, jenž nehnut trčí parou,až náhle roztříští svou bídnou kůru starou,a nechá vytéci stem děr na všecky stranyves vnitřní oheň svůj i všecky oceany,svým zbytkem nečistým by znovu zúrodnilavše brázdy prostorů, kde klíčí světů síla.