Rudý květ

Ach, pro mne, pro mne jen! Mé všecky dumy v spěchšly žhoucí, žárlivé a přímo v temném rojik té rudé květině, jež plá ti na ňadrech,co jedna krůpěj krve tvojí.

Jak slza krvavá, tvých prsou teplý dechzkad druhdy nechala’s mne čerpat v sladkém snění,jejž chtěl bych v plamenech tvých nahých na ňadrechpít na kolenou v políbení!

Tvůj šat kol tebe dul a proudil, v pramenechtvé vlasy lítaly, já vůni jejich cítil,leč stále viděl jsem, živůtku v záhybechkvět, jenž jak rudá hvězda svítil.

Ach pro mne, pro mne jen, mám jej a hýřím v snechtvou vlhkou zlatou pleť v něm cítím pláti,jej nelze zapomnít ni dlouhých po letech,jej za klobouk si nelze dáti.

V básníka miláčka, jenž v duši moji šleh’svou písní nejkrasší, do knihy zlatem skvoucí,jej vložím nábožně, ten poklad, skvostů všechskvost velký, nehynoucí.

Až oba, duše má, skončíme žítí běh,by něžní jako my, dva našli milujícínáš román celý tam v tom květu po letech,tu naší lásky kostru tlící.