Pěvcova kletba

Stál za pradávných časů, hrad na skalinách stál,plál do všech končin v jasu, až v modré moře plál,a vůkol vonných zahrad květ vil se spanilý,v nich čerstvé vodotrysky jak duhy zářily.

Král vítězný tam sídlel, všech zemí pyšný pán,tam na svém trůně seděl tak bled a zadumán;co pomyslí, je hrůza, co pohlédne, je hněv,co promluví, je knuta, co napíše, je krev.

Kdys putovalo k zámku dvé pěvců nadšených,ten kadeře měl zlaté, leb šedou druhý z nich;kmet na bujarém koni jel s harfou dlouhých strun,a svižně po boku mu kvetoucí kráčel jun.

Kmet pravil jinochovi: „Teď synu, pozor měj!Nejhlubší vzpomeň písně, nejplnším tonem pěj!Dnes zapěj, co máš síly, co vášně plamenné!Dnes obměkčíme králi to srdce kamenné.“

Už oba pěvci vstoupli v síň sloupů čarovnou,a na trůně tu sedí král s chotí královnou,král v nádheře své strašný jak záře severní,choť vlídná však se dívá jak luna večerní.

Tu zabral do strun stařec, tak čárně uhodil,že mohutnící vlnou se rokot v ucho lil;pak vyřinul zpěv junův, byl samý rajský jas,zpěv kmetův provázel jej jak temný duchů hlas.

V jich písni je jaro a láska, je štěstí zlatých dob,je svoboda a mužnost a věrnost po sám hrob,je v ní vše, co je sladké, co plní ňader chrám,vše zvučí tam, co svaté, co křídla dává nám.

Kol dvořané a milci svůj zapomněli škleb,i válečníci vzdorní teď Bohu kloní leb,královna rozplývá se v žal sladký, v bolný smích,v dík pěvcům dolů hází tu růži s ňader svých.

„Lid můj jste pobláznili, svésť chcete ženu mou?“král zuřivě to křičí a chví se osykou;meč vymrštil, že junu se v ňadra zablýsknul,z nich místo zlatých písní proud krve vytrysknul.

A jak by vichor zavál, dav rozprchnul se v mih.Jun dochroptěl a skonal na rukou mistrových;ten přehodil jej pláštěm a na koně jej vzal,tam přivázal jej zpříma a ze zámku se bral.

Však před vysokou branou, tu stanul pévec kmet,tu uchopil svou harfu, svou harfu — haref květ,tam o sloup mramorový ji roztroskotal v ráz,pak zavolal, až děsně zněl hrad a sad a sráz:

„Běda vám, hrdé síně! Už nezněj nikdy vámzpěv sladký v pustém klíně, nedruž se ke strun hrámne, vzdechy jen a steny a plachých kroků ruchaž v rum a rozvaliny vás zdeptá pomsty duch!

Běda vám, vonné sady, jež líbá máje zář,sem pohledněte, tady, v tu mrtvou, shaslou tvář

ať uvadnete hrůzou, ať vyschnou prameny,ať ostane z vás navždy jen úhor kamenný!

Buď proklet, arcivrahu! ty kletbo bratrů mých!Tvou celou kleji snahu po věncech krvavých!Zvuk tvého jména zajdi, v noc věčnou uvázna,jak smrtné chropotání nechť vyzní do prázdna!“

Kmet zavolal to hlasně, Bůh slyšel jeho sten,zdi leží rozmetány, strop sálů probořen;sloup jedinký jen hlásá bývalou nádheru;i ten snad, rozpuklý jsa, se shroutí k večeru.

Kol místo zahrad leda poušť zeje strašlivá,strom nikde chládku nedá, zdroj nikde nezpívá,jak slul ten král, zpěv nezná ni kniha nechová;nepaměť nad ním bezdná! Toť kletba pěvcova.