Výbor sonetů Michelangela Buonarrotiho — III.

Když veliké a božské uměnítvar i ráz sochy pojme v mysli svojí,ze sprosté látky model sobě strojí:toť první část jest jeho tvoření.

A v druhé pak se v živém kamení,co slibovalo dláto, v celek pojí,až myšlenka zde v plné kráse stojí,pro věčnost zralá ve svém záření.

Tak rovněž svého já jsem model prostý,z kterého pouze tvojí snahou pracnou,ó, paní, můž’ se zdařít lepší dílo.

Kde málo na mne, přidáš-li své skvosty,kde mnoho, ubéřeš-li snahou vzácnou.Co na mne pak by k opravení zbylo?