Výbor sonetů Michelangela Buonarrotiho — VII.

Ze síry srdce, maso z koudelea jako ze suchého dříví kosti,duch bez vůdce a uzdy v divokosti,žár touhy, vášně příliš rozchvělé;

Mdlý rozum, slep, hnán v sítě přesměléa kluzké dráhy, svět jichž tolik hostí:ký div, když sjede blesk, že ve milostihruď v prvním ohni vzplane vesele!

Pro umění jsem zrozen; komu daremje nebe dalo, když se snaží zdatně,i nad přírodou může zvítěziti.

A hluch a slep když nejsem, jednám špatně,že pro krásu má plane hruď a cítí?Hřích toho jest, kdož určil, bych vzplál žárem.