Výbor sonetů Michelangela Buonarrotiho — XI.

Když lze, by člověk okem v srdce vnik’,pak jiného netřeba znamení,bys, paní, zřela, jak žhnu v plameni,to stačí, bych ti za to vzdával dík.

Snad s větší věrou, než jsem schopen v mžik,tvůj patří duch na moje trápenía soucitem můj žal v ples promění,jak milost získá zbožný prosebník.

Ó, šťastný dni, v kterém se toto stane,stůj, hodino i chvíle, v onom mžiku,ó, slunce, zastav se na dráze svojí!

Až mít ji budu, štěstí svrchované,bez zásluhy bych mohl, k ní se chýleji pro vždy tisknout v svoje paže dvojí.