Výbor sonetů Michelangela Buonarrotiho — XLVIII.

Když světu, mně i sobě tebe vzalpán vzdechů mojich; příroda jež přála,by mezi námi žil, se studem vzňalaa z lidí každý, kdo to viděl, lkal.

Však nelze, aby vítězem se zval,že slunce sluncí zhas, neb neskonalánad smrtí láska vítězem se stala;tak žije zde i v středu svatých dál.

I myslila smrt zlá, nespravedlivá,i ctnosti její zničit slavné jménoi duši v zkázu vrhnout, jak to bývá.

Však písní množství teď tvou chválu zpíváve smrti, než kdy život bvl tvé věno.cos dřív neměla, nebe mrtvou skrývá.