Výbor sonetů Michelangela Buonarrotiho — XV.

Ne pouze žal, leč velký také plesmůž’ zabíti; vrah veden na popravu,led bez naděje v žilách sklání hlavu,v tom milosti hlas náhle v sluch mu kles’.

Tak nezvyklá tvá přízeň všechen děsmuk mírní, v jejichž potácím se davu,tvé lásky jenom vnořen ve záplavuvíc radostí než bolem hynu dnes.

Neb rána krutá jako milá zvěst,ač různé tak jsou, v zápětí smrt mají,ta srdce šíří, ta hruď stiská spjatou.

Své krásy tak, v níž ráj a láska jest,když chceš, bych žil, slast mírniti hleď v taji,neb slabý jsem, bych snesl vrchovatou.