Hod olympický

„– – – – – – vstalť hned rychlý syn Oilův,důmyslný vstal Odyssens a k nim Nestora pléměAntilochos, v běhu jenž býval vítěz mezi mládci.Těm běh byl vyměřen ku pačidlu. Ihned na počátkujím nadběhne Oilův syn a za tímto Odysseusv zápětí letmo se bral; jak když s pěkným ženě pásempřed prsy bidlo leží, ana rukama k sobě je táhne,prohazujíc skrz osnovu přízí, i na blízko drží jek ňadrům: takto běží v zápěť Aiantu Odysseus,a v stopy dřív dopadá jeho, nežli je prach zasypává.Přes hlavu dech horký pouští bohatýr mu Odysseus,křepko uháněje dál; jemu jásali všíckni Achaiští,toužícímu po vítězství, a pobádali k píli.Však, když běh dokonávali poslední, tu Odysseusv svém srdci k světlooké se Atheně na rychlo pomodlil:„Slyš, bohová, a nohám mým k posile přispěj!“Tak pomodlil se a jej neoslyšela. Pallas Athene;údům dá svižnost i nohám i rukám shora křepkým.I skoro již ceny položené bohatýři dopadli,v tom Aias v běhu brk’ – jej k pádu přivedla Athena,tam kde po dráze volů roztroušeno lejno bučících,rychlonohý jež Achill porazil Patroklu na poctu.Tak se měsidla domoh strastí trpitel rek Odysseusdříve došed, ale býka se jasný uchopil Aias.

Ten i onou přiopásán v střed kolbiště se béře.Rukama hned pádnýma paží obapolně se chytnou,jak kdy na přič krokvi svázal znalý krovu strůjcenad vysokým to domem, aby větru síle zabránil.Tak se popadnou. Násilných ode ruk hřbety praštív pevném svírání, a po zádech pot se přelévá.Po ramenech, po plecích jim naskakují pruhy tlusté,od krve zčervenalé: než stále drží bohatýřiv touze po vítězství, za sličný snažliví trojnož.Však zvrtnout a na zem povalit s to nebyl ni Odysseusa s to nebyl Aias, neochabla Odyssova síla.Když ale již zápas branné omrzíval Achaiské,tedy k soupeři dí velký Ajas Telamonský:„Bohorodý Laerta synu, zručný ty Odysse,zdvihni mě sám nebo já tebe, Zeus pak o konci usoudí.“Dí tak a pozdvihl, i znamenal hned úskok Odysseus;od zadu v podkolení ho kopne a podraziv údyna znak jej povalí, sám pak dopadá Odysseusna prsa. Zástupové s podivem to vidí, žasnouce.

Pak, když se opásali, v střed kolbiště povyšli;Napřáhnouce, dobou jednou pádné ruce na seSpustili, a těžné se obou paže míhaly srážkou;Strašný skřek tu zubů nastal, potu proud se odevšadLil z údů, až pak rozhnal bohový se Epeios,A v tvář jej udeřil mezi tím, co zevlil nepozorný.Chvíli malou zůstal, neb pod ním kolena klesla;Jak, kdy silou Borea puzená ryba ven se vyšlehneŘasovitý na břeh a siná se vlna přes ni řítí:Takže sebou, udeřen, šleh, však hned Epeios rekovnýJej zachytiv vzpřímil. –

„… vstana k Argeiským promluvil slovy takto:„Vzhůru, milí, kdož o výsluhu tu pokusit se hodláte.Byť kdo oral sebe rozsáhlejší úhory žírné,on jej míti bude třeba pět na roků v kole jdoucíchs potřebu; věř, mezi tím že nepůjde oráč ani pastýřz města donést železa, však touš jím na vše poslouží.“Tak vece. Povstalť v půtce neústupný Polypoites,povstal též bohový rek, mužné mysli, Leonteus;vstalť Aias Telamonův, k nim bohatýr vstal Epeios.Jednou stáli řadou. Nejprv touš vezme Epeios,rozhoupá a hodí, do smíchu dají se Achajští.Pak co druhý hází jím snétve Aréa Leonteus,pak zase jím mrští veliký Aias Telamonský.Když ale touš vzal v půtce neústupný Polypoites,rovněž kus na jaký dohodí pastýř skotu berlou,ježto letí přes stádo volů a letem se otáčí,kus na taký přehodil všech cíl; i vzkřikli Achajští.Ihned povstali jsou silného druzí Polypoíta,a vydutým ke korábům výsluhu krále donesli.“

„Teď jedním všeci rázem nad koně zdvihli nahájkya řemením je pošlehli, slovem velikým je pobídli.Ve chvatu úsilném rovinou oni hnedle ženou sepryč ode loďstva na rychlo, a prach, pod prsoma víře,rozmetený vznáší se, co mrak hustý nebo bouře.Hřívy plápolají v povětří, jak duje vichr,a vozové chvíli k zemi hned přilnou mnohoživné,hned zas poskakují do povětří. Však ve košinkáchjezdci stojí, každému tluká ve prsou srdce mužnév touze po vítězství, každý se koní dovolává.svých; již letem se berou rovinou prach pozdvihujíce.“

„Vždyť domyslem vrátný rychlou loď přes moře řídíčernotoké, když síla větru po vlnách ji přemítá;tak domyslem jezdec vozotaj předstihne druhého;však leckdos spřežením a vozem svým jist jsa se spouštív běh nepovážně, a přespříliš sem tam se kolísá,i nevládne koním, po dráze maní těkajícím.Než, kdo vědom všelikých rejdů, byť měl koně slabší,ten hledě povždy ku cíli, zatáčí z blízka, a víť on,jak brzo nastává mu pravý čas udidla napínat;tak nezvratně drží se, a předhončího dohání.– – – – – – – – – – – – – – –Ty však, o něj jen jen zavadit, koně žeň a koléska,v pěkně upletené ve košince se sám pouchýližna stranu málo levou, ale náručního pobádejostnem, pokřikuje, ze rukou otěží mu popustěVšak mezi tím se levý tvůj kůň ke pačidlu dotírej,až se ti zdáti bude, že by písta se pokraje dotklau sličného kola; zavadiť však střez se o kámen,bys neublížil nikde koním ani vůz nepolámal,ostatním na radost, než k hanbě sobě samému.Tak tedy, můj přemilý, buď bedliv a úrazu chraň se!Neb co jenom vytočíš se, uháněje tam za pačidlo,na světě nikdo tě více nestihne, nepředjede nikdo,byť za tebou na krásně Ariona hnal bohového,hřebce Adrastova, někdy rodem božským slaveného,neb chované v kraji tom švarné koně Laomedonta. –

„Tak vece. Povstalť hned velký Aias Telamonský,vstříc povstal jemu Tydeovec silný Diomedes.I z obojích pak stran, mezi zástupy v zbroj se oděvše,naproti vystoupí v prostřed, žádostivi kolby.Hrozně hledí druh na druha; žasnou všichni Achajští.Když však postupujíce, se již přiblížili k sobě,třikrát na se ženou, třikráte z blízka se utknou.Tehdy štít prorazil Aias Diomedu okrouhlý,než netknul se těla, brnění mu bránilo uvnitř.Tydeovec však, vezdy přes štít míře mohutný,hrot lesklý na ratišti do hrdla mu vraziti hodlal.Než tu o Aiantův se život strachujíce Achajštíkolby nechat kážou, vezmoucím vysluhy rovné.“