Chvíme se nad mocí vůle

Hvězdami úsměvů, s hypnotizujícím strnutím ve zracích,v závojích blesků a síly, i v lethargiích, jak sníme,obraz náš, v druhého světla všudypřítomných vibracích,v tisíci duší, které jsme v životě potkali, dříme.

A každou vteřinou někde v dálce mihne se fantomem,cestami vnitřního ticha, nad sněžnou čárou v bratrských krajích,v jeskyních s výdechem mámivým a ve podvědoméma ve snů výstražných, nepochopitelných jinotajích.

Tvář naše zdrobnělá, dle rodných, dědičných příznakůmodelovaná smrtí, jak nervosních dotycích dláta,a zase duševní, prýštění měsíčné z jemného oblaku,v zrcadlo dechem zamžené v stříbrných liniích sváta,

z vln našeho hlasu se nořící, pohybem jejich zvířená,z hořkého dýmu rostoucí nad uhlím krvavým dávného slova,v extasích lásky jak tiché slunce v nesmírno zdviženánad zemí čistou a zářnou, jak zimní zahrada diamantová…

O Přísný, jenž nad všemi prostory, nad větry staletí,zrakům duší, od věků do věků bdícím, jsi ponechal vládu!Chvíme se nad mocí své vůle, jež z tohoto života zakletízbyla nám jako dědictví knížecí z tajůplného pádu…

Tisíce dechů sladkých i otravných v dechnutí našem ožívá,k tisícům smrtí i slavností volají pro věky ulité zvony:a vlna, kterou jsme pohnuli, nekonečnem se rozlívá,zrádná i uzdravující v příbuzenství bratří na miliony.

Učiň svatým náš přízrak! A tam, kde umdlení přináší v zápase,a zmatek vojů v den rozhodující, oblakem černým ho postři!A tam, kde nepřítel mystický do plášťů světla skrývá se,suggesci pohledů našich září svých paprsků zostři!

V mukách těžce umírajících, v milenců samotu důvěrnou,s šeptem o vykoupení všech lidí ať jemný se zvednea na města ozářená v předvečer slávy ať rukou svou ethernouukáže bratřím (ó hvězdy!) v šílenství půlnoci sebevražedné!