Tichý oceán

Hlas našich slavíků v tvém šeru jiskřil se. A poupatajak hudba vřela při rozvíjení. Tep srdcí, vesel údery…V lanoví zvonil jitřní vítr tvůj a zrcadlená do zlata,zem táhla kolem nás, jak nábřeží královské nádhery.

Však před námi a nad námi, nad mysteriem hlubin tvých,oceán tichých světů neviditelných tisíci hořel dráh;a stále jemnější, jak vodopádů šum ve sluchu nemocných,žal země, navždy ztracené, se slíval v našich myšlenkách.

Na květy její vzpomněli jsme, žádostivě vonícía v skrytém ohni jejím vznícené, jak přiblížení rtů;na každou lásky vteřinu, jak zabloudilá včela zvonící,když o sklo oken naráží do zledovělých blankytů.

Na slova soucitného schýlení, extasí svatý nach,a na hlas duše andělský, když bouři krve tiší mocí svou;na vise proroků, v nichž jako větrem pozdvižený prachpod koly tvého vozu triumfálného hvězd miliony vrou.

Na slunce konejšivé pousmání v zoufalosti dní,když náhle vzeplá na věcech, jak zlacení tajemných nápisů;na vlídný pokyn hostitelky zástupů, když pole obilníse zaskví z obzoru, jak skývy bělostné na míse z jaspisu.

Na noci za námi, v jichž nebezpečném ztišeníjsme bloudívali, cizinci, jak v pralesích melancholických krás,co zatím z dálek úpělo tvých splavů věčných šuměnía ze tvých mlýnů zakletých kol monotónní ráz.

Jak všechno tichne z těchto míst! Po moři němém veslujem,slavíci letí v dálce před námi, nad námi výše bez hlasu…Však naše zraky odměnou, čím víc se z břehů země vzdalujem,tím čistěji zří prvotní nádheru její svatou v úžasu.