Milost

Z oblouků triumfálných nejvyššího azurupo šesti práce dnech v mystickou sálá neděli;a nejchudší tvé odívá v šat královského purpuru,jenž, bratřím země neviditelný, je viděn anděly.

Těm, kteří v žáru břehů tvých, zajatci hvězd a snů,nemocní světem tvým, v zimnici žití úpějí,je lékem v jižním slunci zrajícím, ztišením v tajemnu,vdechnutím vůně na rozhraní tmy a chladem krůpějí

z mlh před jitrem. A v krve dusotu a s hřívou jiskřící,jež hvězdy pokrývá, když vášeň v mrtvá jezerapít letí v šílenství: je bleskem, který šlehne vichřicía jízdu zastaví a v duši vzplá, tvé lásky nádhera,

jak úsměv mezi slzami. Je srpů souzněnímdo zlata klasů řinčících, hlas jemný pramene,a na rtech vyvolených tvých se chvěje svatým blouzněním,jímž pravda věčná zaznívá do duše nepřipravené.

Sen dobyvatelů se blíží k bázlivým a lovjim připravuje v nejhlubších tvých lesů soumraku,a rukou spjetím zavolán, šik výšemi kroužících slov,jak sokoli kořisti nebeské k nim sletí z oblaků.

Však májem jara věčného tvé pěvce opájí,když vesmír v jediné se políbení rozplývá,a v dechu zahrad etherných, jež zavěšeny houpajíse na řetězích paprsků, když duší mračna ohnivá

zavíří mlhovinami; zem jako v zakletíkdyž mizí větrem odvátá před zraky vzňatýmia brány nocí sklenuté před tisíci se rozletí,pobité hřeby souhvězdí, jak znameními svatými.

Tu z otevřených prostorů tvé slávy zpívá chor,bolestí souzvuk nejvyšší, všech stínů skrytý jas,všech životů a smrtí objetí a sladký rozhovora z bouře zápasu, jenž věky hřmí, mystický hodokvas.