Tajemné dálky — ***

Čas lije se prškou mrtvého listí, jež slétlase stromu tvého. Ó rci, zda duší se vesnímv duh krásu, jež leží v hrobě bílého světla,jak spící sonata zvuků v mlčení lesním?

V dech kamenných květů, jež jednou dýchaly něhuna ostrovech propadlých v modrá zrcadla moří,když zem ještě teplá se třásla v pannenském žehupod úrodným objetím bílých nocí a zoří,

a z uhelných lesů kouřila hrůza a ssálase tajemným fermentem v krví mladistvých rubín,z hvězd problémů skvoucích, jak signál výstražný plálatmou nedávno nalitých zraků a do duší hlubin?

Bod oživlý prachu zvířený cyklonem věkůjsem bílý stvol trávy dušený prerií žití,a ze stromu tvého slzami horkými tekujak z rozsedlin kůry guma, jež opálem svítí.