Siesta

Sen modří šedivých ve stínech sněhu ožil,však záře usnula ve zrůžovělých žlutích;ve štolách světla vzduch se v ztuhlých vrstvách složila sípot os, jímž kvílí kola větrův, utich.

Klid bílých linií se tíše krajem snovalv šat slabě vzdmutých ploch a lesů mrtvým ladem;let ptáků v azuru čar sítě nerýsoval,dech živých nesrážel se v bílou páru chladem,

jen Velká Myšlénka jak oblak táhla nivou,hrou stínů mluvila, snem světel, hlasem ticha,sil sepjetím a dominantou zádumčivou,jež z hudby sněžných vln do lidských duší dýchá.