Mučeníci

Země dýchala do nocí šťastných, dech vinic nesla jim do snů,staleté orloje v městech odbily půlnoc, dřímaly lesy a vody;jen duše vyděděných bděly, melancholické,u svých krvavých ohňů.

Mučeníci těla, jimž kvílení nejhlubších pramenů šumí z tepotu krvea ve chvílích mlčení kroky stínů. Z hořících keřů,jež vyšlehly do tmy bytosti jejich, vanou k nim slova Rozhněvaného,a větry, jež v žízni toužili píti, sytí jen plamenů žízeň.

Mučeníci lásky: Den se jim prodloužil nocí, však ztratil své světlo.Zbloudili do magických zahrad, jež rostly před zraky šílenství jejicha přerostly zahrady země, stále výše se pjaly, pralesy květů,a plnily prostor, vyssály zardění jiter a západních září,

od obzoru k obzoru rostly vějířem stínů, do kalichů chytaly hvězdy,vesmír halily do tmy a tisíce žhavých a otravných vůníz hlubin svých vichřicí vály a rostly, v tajemné noci,k hranicím neznámých světů — a uprostřed bloudili, teskní,

ztracení v nádheře soumraků; hlas jejich umíral tichema nikdo jim neodpovídal; daleko od nich leželo království ženy,nepřístupné staletími; jen těžké větry z něj válya v noc jejich léta se blížilo září, před jitrem světlo zodiakální.

Mučeníci ticha: Mystického ptáka slyšeli pěti, věky prožili ve vteřinách,a když se procitlí vrátili do měst, nikdo už neznal jich jména;slova jejich byla bratřím jen pohybem rtů a veselím němých,když požili vína, i odpovídali jim soucitně znameními.

Otroci prodaní staletí před narozením: Otců poutavrostla do jejich těla a v jejich krvi se rozpustila;i zmírali prací svých nadějí, jimiž do vysílení vzdělávali zemi,příliš jemnou by snesla jich kroky, rozkvetlou k tanci nenarozených.

Mučeníci hříchu: Záhadní, kteří sami sebe hledali marněa na směr cesty své k sobě ptali se vlastního stínu ironického.Tváří svých poznati chtěli skloněni k zrcadlu krvea v slzách ženy zřít úsměv svých retů, stisknutých agoniemi duše.

Žhavé mlčení jim v myšlenkách práhlo. Mlčení hrobů a času,jak hněvivé echo radosti jejich. Mlčení přísah a tížena rtech umírajících. A když Láska vyšla o slavnostech světla,by líbala duše, stín viny padl jim na tvář a změnil je v neviditelné.

Mučeníci nedůvěry: V nejjasnějším snu cítili blízkost nejhlubší tmyi báli se sníti a za nocí slunce a duší hynuli bděním;hlas krve slyšeli v zpovědi nejčistčí lásky a neuvěřili pravdě,že zněla jim podobna rozhovoru bolestí s nadějemi.

Mučeníci nejvyšší touhy: Sny jejich bloudily od hvězdy k hvězděa zemřely dřív, než dosáhly posledních světů. Na váhách větruvážili pozemské květy a i ty nejethernější smutně dopadly k zemi,a jako procitnutí zabloudilého bylo teskno jejich očekávání:

jitra jejich čekala denního světla, světlo čekalo na večery,večery čekaly nocí, noci na přiznání ticha,ticho na rozhovor hvězd a hvězdy na příchod druhého času:však odpověď druhého času jak unesou pozemské větry pro tíži?