Ďáblu

Ó ďáble, ďase, jakýmkolitě zovou jménem lid i školy,jenž na sirnaté pekel rolisi hospodaříša obskakuješ hrnce smolya duše vaříš, —

Mne, černý brachu, chvilku slyš,a nech ty bídné duše již;neb vím, že je to psotná tíži satanáši,jen slyšet kvil a strkat v dížtu chásku naši.

Jest velká tvoje moc a sláva,svět za heslo tvé jméno brává,i ač tvůj domov žumpa žhavá,přec výlet mnohýtéž podnikáš; jsi vtipná hlava,a shodíš rohy.

Tu řveš jak lev a, pán Bůh s námi,lup stíháš všemi skulinami,neb letě vichrem boříš chrámya střechy zdvíháš; —neb ukrytými myšlénkaminám v prsou číháš.

Já slýchal bábu povídat,že v pustých roklích bloudíš rád,neb tam, kde starý, šedý hradspí při měsíci,že slýchá chodec tebe lkáttmou spěchající.

Když za soumraku zamkla klikua modlila se podle zvyku,tu slýchala tam na rybníkutvůj bzukot muší,neb v plot se šoumal's, pekelníku,z ní třesa duši.

Když v zimě noční vítr vála čistily se hvězdy v dál,já v úvalu se sám tě bála sotva dýchal,jak's jako třtiny trs tu stála vlál a vzdychal.

Mně hůl se v pěsti chvěla strachem,vlas každý vstával před rarachem,když se žabákem, starým brachem,jsi kuňkal táhle, —pak jako kačer v letu plachémšplouch', vzletěl náhle.

Ať čarodějky vysvětlí,jak na bahniska s pometlya na skaliny přilétly ,po tvojich slovecha v mrtvých rej se připletlypak na hřbitovech.

Ať říčné selky u másnicesi vrtí, tlukou sebe více:jim žlutý poklad zpod moutvicebrán pekla střečkema krásná hrouda plizne v mlíčei s vejvrtečkem.

Když sněhy pouští po krajia ledy vrchem roztají,tu vodníci se chystajítvém po rozkazua noční chodce lákajík své tůni v zkázu.

Tvých bludic rej přes vřesoviska,když opičku si někdo spíská,tak prokletě se točí, blýská,že zrak mu skalía rázem někam do bahniskase navždy svalí.

Když čarodějník v chorovodtě vyzve bouře, — kohout, kotjen ozve se, a ty jsi zkroť!leč, divno víře:ten, jenž tě vyzval, o překotje v pekel díře.

Když kvetly ještě rajské sadya v lásce první párek mladýU vytržení živ byl tadytak z duše hloubína květné trávě plné vnadyve stinném loubí:

Tu přišďs ty, — ďas vezmi to! —k nim do ráje incognito;paks ukázal své kopytoa v světě mladémtvou prolhou všechno rozbitotak horempádem!

Zda pamatuješ, brachu zlatý,jak, čoudě sirou, chundelatýjsi k lepším lidem vytáh' patyz té pekel hutěa muži v Uzz, jenž muž byl svatý,tak zahrál krutě?

Jak dostal jsi ho do spárůa v neštěstí a nezdarujej ležet nechal v nešváru,a ženě jehojsi jazyk ostřil k nešváru,což horší všeho ? —

Leč k vypsání tvých léček, robota cvoků, vbitých lidem do botod časů těch, co Michal proboďtvá prsa zrádná,nestačí verš pln rýmu svobod,ni próza žádná.

A nyní, brachu, myslíš snad,že zpěvák, jenž si přihne rádv neblahé chvíli jedenkrát,ti padne v sítě ? —Ne! — hezky zahne od tvých vrata ošidí tě.

Však měj se dobře, paroháči,já vím, že znáš, co v lidstvu k pláči!a nejlíp též, co tebe tlačí,a kde tě zebe: —než v žumpě té, věř, jinde radšibych zřel — i tebe!