Mennie

Zas příroda se odíváv své jarní roucho veseléa větříkem jí povívávlas mokrý z rosné koupele.

A na Menie-li myslím jentak stále bez vší naděje?neb oči má jak šotky dvaa každému se vysměje.

Nač petrklíčem údolí,nač fialkami kvete hvozd?mně marně v háji šveholítu konopka a jinde drozd.

Svým polem chodí rozsévač,hoch vesel volky pohání,já chodím jako ve snu spáča ze sna není probrání.

Tam slípka vodu rozrývá,zde kachny křičí v sítině,tu hrá si labuť sněživáa já jsem smuten jedině.

Svou lísu ovčák zavíráa pohvizduje slatinou,já v soumrak hledím do čirá,jak potkávám ho pěšinou.

A v červánku sbor skřivánkůkdyž od chudobek, od blatuchse zvedá výš v nebeskou říš,jdu domů jako bludný duch.

Ó zaduj, zimo, přes vodya nahé stromy oděj v sníh,ten smutek celé přírodyžal utiší snad v prsou mých.

A na Menie-li myslím jentak stále bez vší naděje?neb oči má jak šotky dvaa každému se vysměje.