Polní myšce, když jí básník vyoral hnízdo

Ty plachá, šedá myško malá,ó, jak jsi ty se polekala!Ne, netřeba, bys utíkalatak o své žití!Vždyť můž' jen otka neurvaláti ublížiti.

Mně žel, že člověk vládou svojírve pásku, která tvorstvo pojía v přírodě se vše ho bojí, —a zmíráš v strachuty, jež jsi rodem družkou mojía sestrou v prachu!

Já vím, že kradeš někdy z žit,aj což, chuděrko — nutno žít!Z dvou mandelů si klásek vzít,nu, buď můj host:bych moh' si chleba umísit,mně zbylo dost!

I z tvého domku strh' jsem krovya z vetchých stěn si vítr loví,a z čeho nyní stavět novýnež z ostřice? —Je za dveřmi sníh prosincovýa vichřice.

Když pustla pole a co kde,ty's viděla, jak zima jdea myslila, že budeš zdese hezky mít. —Tu třesk! pluh krutý projedetvůj teplý byt.

Ta malá hrstka trávy, stlaní,tě stála krušné namáhání. —Teď vypuzena! za vše aniti nezbyl kout,bys mohla přebýt sněhu vánía nezmrznout!

Však, myško, také my to známe,jak ostražitost často klame; —plán nejlepší, jímž hlavu lámesi člověk, myš —co z všeho zbude? — strasti saméa bol a tíž.

A přec tvůj osud přešťasten!Ty pouze víš, čím zraní den:zrak můj však zpátky obrácen,ó, teskno tam!A přede mnou? — já hádám jena hrůzu mám!