Teď větru stesk

Teď větru stesk a pušek třeskjuž hlásí konec léta,mha stoupá z řek a jeřábeknad květným vřesem vzlétá;u klasů vln, dřív obav pln,teď smavě rolník stojí;a měsíc jak sviť zpod oblak,já sním o dívce svojí.

Má koroptev svůj polní svaha chřástal rád má lukaa volavka je při vodácha na mokřinách sluka;do doubravy dub ve tmavýse plachý doupnák skrýváa na podrost si sedá drozda v šípku strnad zpívá.

Tak druh a druh cíl šťastných tuchna zemi hledá celé:ti družní jsou a spolu jdou,ti bloudí osaměle.Ó pryč, jen pryč ten lidský chtíč,jímž země zubožena!ten lovčí ryk a vraždy křika peruť zkrvavená.

Však, Peggy, slyš, — je večer již,k vsi vlaštovky se táhnou,je modrý vzduch a pole, luhv něm čerstvou rosou vláhnou.Pojď v přírodu, kde v lahoduvše splývá plno vnady,kde klas se chví a trn se tmía vše je šťastno všady.

My půjdeme a budemesi šeptat při měsíci;chci přísahat, jak mám tě rád,až zlíbám tě, se rdící!Tak déšť a zář nevítá jař,ni rolník žně své šťastné,jak nezměrně jsi drahá mněty, moje dítě krásné!