Vidění

Když stál jsem tam u trosek těch,kde v rose voní květiny,kde sova kvílí v břečtanechdo lunojasné mýtiny, —

Vzduch tichý byl a nikde hles,jen hvězda sprchla plamennáa v stráni liška vyla kdesa roklí zněla ozvěna.

Kol pustých valů v šumný chvatslap divoký spěl drahou svou,by dole Nithu v náruč pad’,jenž hřměl a hučel z dálky tmou.

Na půlnoci zář severnáse chladnou modří kmitalatak bludičkově příšernáa jako štěstí nestálá.

Tu maně vzhůru pohleděv,jak svítil měsíc proměnný,jsem spatřil velký, přísný zjevjak starý minstrel oděný.

Kdy byl bych sochou kamennou,mnou byl by hnul ten obří vzhled; —nad jeho hlavou vznešenoujsem svaté slovo »Volnost« čet'.

A nápěv, jenž mu z harfy zněl,by k mrtvím zaleh' v hrobky hluš;však smutný byl, že uslyšeltak sotva kdys jej Britský muž!

Pěl s jásotem o zašlých dnecha steskem o tom, čím teď jsme;to znělo jako bouře dech,jejž báseň žádná nepojme.