IV. Gurre

Gurrské jezero, jak divu krásnělistím buků lesk tvůj prokmitá,safiru jak záře, ukrytázpola v zeleného kmentu třásně!Různotvárných vrchů skupeníobjímá tě pěkně, bok jim halíhájů valných jasné lupeníneb i temné jehlí; obé v dálisplývá ve stín lehce zamodralý.Rozplynulá v ladné chobotyvláha čistá leží bez pohnutíjako v poutech sladké dřímoty;zřídka vánku laškovného dchnutív něžnévlnky stříbrné ji čeří,jež si hraje s rákosinou břehu,jak by rusalky svých prstů něhulichotně mu vily do kadeří.

Drahný čas tu jako v zakletíjezerní pláň utajená snilav hor a hájů družném objetí.Tu a tam jen chatu zrcadlilarybářskou, bez břeven prostě sbitou,v rákosí a v olších poloskrytou.Zřídka nad hladinou modrou vzletlačlunu chudobnéhoplachta světlá.Z lesu dřímavého k její vodějenom laň se brala svižným krokem,obhlížela, pijíc, v jasném broděkrásnou hlavu tichosnivým okem,prosta bázně: v tichém údolízřídka plnily jí srdce steskemzlověstného rohu hlaholys láním ohařův a toulů chřestem.Tak dol tento dřímal tichý sen,až kdys Valdemar, sem zbloudiv lovem,půvabem té strany okouzlennový vděk jí přidal mocným slovem,vyvěživ tu v krásném jezeruhradu malebného nádheru.Do samého středu vodní plánězáklad položily dělné dlaněa jak vlivem čarodějné sílychvatně vyrůstal ten zámek bílýz modrých vod; teď rozkošně tam čníjak být rusalek hrad jezerní,vypínaje k nebi sněžným třpytemve zdí pevných pasu kruhovitémstěny, kteréž zdobně ubrányv hojné arkýře a pavlány,štíhlé věže s krovem špičatýmnad cimbuřím pěkně zubatým -a to všechno bělá se i pod nímtřaslavými stíny klínem vodním.

Sličné choti za svatební darodevzdal to sídlo Valdemar.V zátiší tom hnízdo přeskvělékrálovští si našli manželépro líbánky blahé, pobyt milýs nimi dvořanů jen hlouček sdílí.

A líc jezera bez chmury, vrásky,chlumů sbor, jenž ku zrcadlu tomuspřádá v rámec jarní zeleň stromů,zdá se s nimi plesat blahem lásky;v listí, vlnek roztouženém šumus nimi celý kraj sní sladkou dumu.

A když bludný skald se kolem beřehouští bukovou, tu svůdné leskyv zapletených větví snivém šeřeodloudí jej časem s lesní stezky;kráčí dále za loudivým kmitema tu náhle, vyšed z lůna háje,stane opojen: Jak vidmo báje,skví se před ním v dolu rozložitémmodré jezero a v jeho středuzjevuje se užaslému hleduv podvečerním lesku promněnlivémčarokrásný zámek běloskvělý,jako leknín obrovský, tam divemz jezerního klína vypučelý.Tu dech nadšení mu duši zvíří;okem starým bleskne zápal junný,prsty ponoří se v harfy strunya zpěv jasně zahlaholí v šíři:

Tvou chválou, ó Gurre, zná harfy hlas:Jak oko Frejez těch bujarých lesů, tvých zelených řas,tvůj modrojasplá milostným leskem a slzou se směje!

Pryč, Frejo, ty lichá bohyně!V té jasné tůnizrak jiný se obráží nevinně -té hladinějen Dagmary krása a lahoda trůní.

Jak holoubek rajský přiletla semdo bitevních vírůa sklonila s milostným pozdravemna dánskou zem’květ nového štěstí a ratolest míru.

Již zapomněl na vřavu bojovnounáš slavný kníže;teď láska jen rukou laškovnouhruď rekovnoumu rozkoší plní a růžemi víže.

Zde v úkrytu sítí andělských vnadje pevně zpředen.To jezero modré, ten bílý hrada vonný saddvou blažených duší jsou rozkošný eden.

A milosti jejich opojný dechkraj celý plní;jím ševelí sladce lesnatý břeha v lásky snechi jezero kolem se toužebně vlní.

Ó jezero Gurrské, perlo vod,blaž ve svém lůnětu dvojici vzácných vděkův a cnota jejich rodať kraluje věčně na Knudově trůně!

Jako mraku stín po květné nivěsadem, jenž se s Gurrským zámkem druží,v chodbách, které utkány jsou z růží,štíhlý Strange bloudil zádumčivě.

Jaro vábně zevšad otvíralotisíc poupat v pestré nádheřea též kolem hradu vděk svůj stlalopo širokém hladkém jezeře,jehož klín tu zářil na vše strany,z azuru a zlatých blesků tkaný.Čarovná tam vesny berla místyvyloudila kvítka bílá, žlutá -světélka, vil rukou zažehnutá;kahánce k nim plovoucí jsou listy.Voda kolem, slunce zlatem sytá,v jemných vlnkách jiskřivě se kmitá,hrajíc vábně svity měňavýmiaž tam, kde se v její nitro hloubízelenými stíny, třaslavými,chlumů obrysy, jež břeh jí vroubí.

Vůkol ráj a v ňadrech peklo málem.rvou je muka lásky beznadějnés žárlivostí krutou v žehu stálém.A ty sžírající boly tejnéživit musí, rozpalovat znovakaždým okamžikem. Vidět musístále ty, již srdce rvou mu v kusykaždým hnutím svým a zvukem slova:V rozkoši a trýzni ustavičnémusí hledět v nedostižnou zářitváře zbožňované, rajsky sličné,která jiného svým vděkem daří.A muž srdce jejího - ach, žel! -milovaný jeho velitel,důvěrníkem lásky své jej volí,arci netuše, že každou zvěstío své lásky neskonalém štěstído srdce mu vlévá žhoucí boly.A pan Strange musí krýti před nímdémona, jenž sápe duši jeho,maskou účastenství přátelskéhonebo dvorním pochlebenstvím všedním.Proto nejraděj, kdy možnost přeje,sesvým žalem do samoty spěje.

Tak i nyní. Došel vonným sademk otevřené brance, od níž schodymramorové běloskvoucím řademsklánějí se k lemu jasné vody.Sadu zeleň plazivá též splývábujně po nich v čisté vláhy klín.A hle! na stupních zde odpočíváv tichém snění panoš Dagmařin.

Hoch to sličný: Kolem hladké lícedívčí krásy, divujemné pleti,vlasy měkké volně splývajíceve prstenců světlých bujné změti,jak len jasný s lehkým zlata třpytemv šíj se valí v toku vlnovitém,ale k bělostnému čelu hladcepřiléhají, zastřiženy krátce.Na ztepilé těla údobězáří hebký oděv bělorůžnýv hojných třásních zlaté ozdobě.Jako kolouch štíhlý je a pružný,každé oko přirozeným vděkempoutává, když kněžnu provázejesíní skvostnou, po koberci měkkémjako motýl zářivý se chvěje.

Nyní pohlíží zde v tichém sněnína stříbrnou vláhu, která líbámramor stupňů, perlí se a pění,na labuť, jež ladnou křivkou shýbásvoji táhlou, sněhobílou šíjik růži leknínu, jejž zrovna míjíkřišťálovou vlahou vážně plujíc,sněhová v ní křídla odstínujíc.

Skvostná čapka v rukou panošíkaspočívá; s ní kypí péro řásnéa kde s lemem zlatým brk se stýká,zaskvívá se klenot sponky krásné:drobné granáty tam jiskrou hravouupřádají hvězdu rudožhavou.

Jeho prst si s lesklým šperkem hrajea zrak často do klína se smekána ty lesky, pýchou plápolaje.Ztajila mu tráva sadu měkkákroky chodce tekného, jenž za nímv otevřené brance nyní stanul.Hoch se bavil dále sněním, hraním,i zpěv přitlumený se rtů svanul:

Daleko na Jutském břehu,na výstupku skalných ladv šumu vln a vichrů šlehustrmí otce mého hrad.V jizbě vrčí kolovrátky,venku slyšet racků smích, -vzpomínka mi kyne zpátkyv teplo loktů mateřských,odtud spěl jsem v cizím rojiza královnou svojí.

Sestry mé si tamo hrajís lasturami pod skalou,jasné vlásky proplétajímaceškou a fialou,bratři moji za kořistípouští v oblak sokola,meče brousí, přilby čistí,s vínem roh jde do kola -Mne tu služba tichá pojíku královně mojí.

Ať se bratři těší zbraní,sestry píseňkou a hrou -Vlídný zrak mé jasné panímou je slastí veškerou.Zaslechnu-li šelest kroku,pod nímž blaho rozkvétá,srdce moje v rychlém skokuv ústrety jí zalétá,touží v sladkém nepokojipo královně svojí.

Když se na rtu milostnémslunný úsměv rozlije,dlaň se zachví milým kyvemjako vánkem lilie;vichorem jí k noze spějinedočkavě na ten kyn,vyhledal bych k těše jejíperlu skrytou do hlubin,démant v horských skřítků znojipro královnu svoji.

Však též ruce tyto jednouuchopí luk, meč a štít,těžkou přilbu v čelo zvednou,budou smrt a zhoubu sít.Jako vichr na komonipoletím, kde slávy hlasdo třepotu kopí zvoní:Valkýry mne skryje vlaspokleslého v lítém bojiza královnu svoji.

Vyrušen v tom blízkým šustem, vzdechem,panoš ohlédl se, povstal spěchem.

Strange však, na stupeň k vody lemuvolně usadiv se, pozval hoševlídným pokynem, by sedlo k němu.Blahosklonně ptá se vlekonošepo všem, co se kolem kněžny děje,pozorností pilnou provázejevšední příhody a rozmary.A hoch dosti vypravovat může:vždy den celý kolem Dagmarypoletá jak motýlkolem růže.

Teď mu sděluje, jak pluli včerapo jezerní pláni do večera.

„Král a kněžna pod nachovým krovemspočívali spolu v zádi člununa sedadla v rouše brokátovém.Skald jim ku potěše harfy strunučasto rozechvíval umnou rukou.v bolnosladkou píseň libozvukou.A když ustával ten vesla tepotmísil se a vlnek snivý šplunv milostný pod baldachýnem šepot.lehce kolíbal se skvostný člunpo hladině vodní; na té hrálmísty odlesk výhně zlatorudé,v nižto západ pronikavě plál.Světla kouzelná se chvěla všude,kam jen spěly opojené vzory:Od oblak, kde rubín s topasemstíhaly se vábným zápasem,žár ten splýval na lesnaté horya slal hájům do třepetných listůtu déšť granátů, tam ametystů.A dál od studnice těchto záříjevily se chlumy vlmnitéjako v lehkém fialovém šláři,ještě dáljak modrem ovité,až pak halily se zadumaněv temné stíny na protější straně.A zde uprostřed té vodní nivyv oněch čarolescích, rudoskvělýstrměl hrad, jak báje výtvor smělý -zřely jsme krás netušených a divy!

Zrakům žasnoucím se objevilkraj ten známý v rouše pokádkovém,že sám kníže časem ulevilvytržení svému vzletným slovem.

Tak jsme pluli. Kněžna skránípřitulena choti k ramenu,zrakem těkala po vodní pláni.Tu ve světel čarných mihotánídrobnému jsa roven plamenu,stulíku květ nad okrouhlým listemblízko lodice ve brodu čistémzasvítil se jako ryzí zlato.‚Hle, jak sličný květ!‘ z úst kněžny vzdechemsplynulo a v okamžiku na toruka moje z člunu vyhnutáurvala květ bleskurychlým spěchem.Než v tom prudkém hnutí s rohem veslasponka čapky málo přitknutásetkala se, do hlubiny klesla.Nedbaje té ztráty podal jsemkvítko kněžně. Ona blahosklonněpřijala je a pak s úsměvemsáhla k ňadrům po zářivé sponě,která zdobila tam pláště řasu.‚Nahradím ti, co jsi ztratil pro mne!‘pravila i sama za okrasutento šperk mi přitkla k čapce skromné.

Viz ten skvost! Jak milo zraky pástina té něžné hvězdě rudoskvěléz granátů, to z útrob její vlastikrve krůpěje jsou zkamenělé - -“

V rozčilení mocném Strange sáhlpo panoší čapce, sponu stáhl.Domnívá se hoch, že šperku krásažhavé oko rytířovo zžásá,že jej mocí neodlučnou bavíjisker červených roj mihotavý,že svým leskem třepetným jej slnía teď jemnou vláhou zrak mu plní.Ale jiné myšlénky a citynade skvostem, k němuž hlavu kloní,duší Srangovou se rojí, honíjako plaché kaménků těch třpyty:Tato ruměnná stolístka světlav ráji, nedostižném jemu, květlaa ten eden v její drobné listynadýchal své vůně éther čistý.Tato hvězda jiskřivá se skvělav nebi jeho snů, tam ve úkrytuňader andělských se družně chvělakaždým hnutím líbezného citu…

Drahnou dobu Strange zadumanýhvězdu granátovou prsty svíral,otáčeje klenot na vše stranyna hru jisker dovádivých zíral.K posledu sňal baret svůj a hbitěšperk, jenž tam se míhal v rudém svitě,s něho stáhl, zatknul tuto sponkuza obrubu čapky panošovy,provázeje rychlý pohyb slovy:„Z rubínů ten květ na zlatém stonkuvelikostí, leskem, hvězdy tvaremsrovnává se s královniným darem,ale nad ním povznešen je cenou -vlaný zisk ti vzejde šperků směnou.“

Avšak panoš výměně se brání:„Ne, mě dražším lesk té chudší hvězdy -vždyť mě bude připomínat vezdyDagmařinu přízeň její plání.“

„Dražším ti ten skvost - Nuž, přidám zaňještě zlata hrst!“ A Strange z pasuměšec vyškubnul a jeho dlaňplna vábivého peněz jasuk pážeti se vzpjala.

Však ten vrtízlatorusou hlavou. „Ne - ne pane!Šperk ten drahý nevidám leč smrti.“

Hněvem oko Strangovo teď plane.Čapku panoší, k níž vlastní zdobupřipjal prve, chlapci na klín vmetls měšcem plným; skokem prudkým vzletla hlas věstil podrážděnou zdobu:„Mým být musí, musí tento skvost!Musí, chlapče! Přízeň královninanových darů popřeje ti dost.“

A šperk hochův prvně na hruď vinaStrange sestupuje chvatně dolůk jezeru, kde člunu přída šedáz rákosiny hustě povyhledá.

Nedbá, že hoch v nevoli a bohuza ním kvapí, za obrubu rouchachytá jej a chodí vyrvat sponu -panošových proseb neposlouchá,nedbá jeho výčitek a stonů.

Unikl mu Strange rychlým krokem,na člun lehký přenesl se skokem -odrazil jej veslem ode břehu-člun se rozkolébal v pěny sněhu.

„Vrať mi skvost můj!“ páže s břehu kvílí.Nadarmo. Člun letem dále plynea v něm Strangechmurné čelo chýlínad sponou, již ruka k srdci vine.

„Vrať mi skvost můj!“ Hlas tam hyne lkavý.Měšec, jímž hoch mrštil rozhořčeně,o člun zazvonil a zmizel v pěně -Strange nepozvedl ani hlavy.

* *

Sad, jenž na umělé výspě pučípod hradem, vod Gurrských u náručí,v části jedné, nepřístupné jiným,nejčastěji krále s chotí vítáa jich lásce úkryt vábný splítáhouštin vonným labyrintem stinným.

Všechno plesem bujarým tu hýřív různém vděku májového kroje:onde větve červánkem se pýří,tu je halí sněhu třpytné sloje;spousta květin ze záhonů tyčíhlavinky své s modrem, nachem, zlatemjako tlupy krásek trpasličí,pestřící se karnevalu šatem.

Ale růže kralují v té říšikvětů nesčetných; běl, červeň jejichvšude vévodí v těch květných rejích,zevšad pozdravy jich vonné dýší.Sklánějí setaké skvostným lememnad okrouhlým onde vodojemem,z jehož vody uprostřed se vznášísocha fantastická; její pyskchrlí vzhůru skvoucí vodotrysk,jenž pak shora sněhově se prášía těch rudolístek sbory sličnérosí v jemné pršce ustavičné.

Avšak nejkrásnější dílo tvořírůže tam, kde hebounké jich prutyv živý baldachýn jsou vyklenuty,který květem nespočetným hoří.Přiměla je ruka zahradničí,že jak břečťan kostru z lehkých tyčíhustě obetkavše ze všech stran,lásce spředly čarokrásný stan.

V této stolístkové jeskynistatný Valdemar se k nohoum sklánísrdce svého něžné vlátkyni.O koleno její opřen skránízpola sedí tu a klečí zpolana ruku jí tiskne rety vřeléa v líc, po níž závoj dum se stele,toužebným jí zrakem patře z dola.Kněžna zraky zamyšlené klopí,ale prsty levice se topívekrálových vlasů rusé vlně,sklouzají též na šíj láskyplně.

Libý polosvit se vkrádá stěnouze květův a poupat upředenu,chvějící se jemně v dechu vonném.Vchodem skrýše líbezné je zřítisromů trupy malebné, zář kvítípod motýlů duhokřídlým sborema přes nízké sadu obroženíjezera tě loudí modré skvění;po zrcadle třpytném pohled těkáza bělavou plachtou do daleka,odkud zírají sem břežní chlumyclonou par, jak stínem tiché dumy.

V šeptu vodotrysku slova něžnápřidružili Valdemar a kněžna:

„O čem dumáš drahá?“

„Kmit se dušínoci dnešní sen.“

„Byl vzádný videmči v něm duch tvůj zvláštní význam tuší?“

„Byl z té příze obvyklé, jíž lidemanděl snů ruch zemský pozastírá,k níž si volně pestrá vlákna sbíráz říše možnosti a nemožnosti -prostý sen, jejž slovo kouzla zhostí.“

„Slovo tvé mu spíše přidá vnady.Sděl jej, prosím.“

„Že se volně nesuříší vzduchu nad zemskými lady,zdálo se mi. Spousta niv a lesůmizí dole v nedozírno temnéa rej světlých obláčků mi spřádájiný kraj ze svojí příze jemné.Houstnou beránčí ta vzsušná stádapod mou nohou,která lehce pílí,přes vlnivý koberec ten bílý.Zářivá mé pouti kyne meta:Prostřed větrného toho krajeza zdí z oblak utkanou, jež hrajenachem červánků, sad luzný zkvétá.Znáš to kouzlo tajemné, jímž zdobíkrásný sen své zjevy bezpodstatné:nech jen snímky zemských věcí robí,všední tvary skutečnosti to matné,vždy je daří zvláštním čarosvitem,světelhrou, jíž nezná země tato,v nichžto srdce, divnou touhou jato,chví se nevýslovně sladkýmcitem;pěvčí obraznost ni oblast bájenemá září těch - to předsvit ráje!

Kouzlem takovým sad onen kynul.A zjev jasný v nadpozemské vnaděrůži zářivou, jíž utrh v sadě,otevřenou branou vstříc mi šinul.Vidina ta divná, anděl světlý,vznášela se nad plamenným prahem,jak byl útvar mlhy, z moře vzletlý,chvěl se jitřních nebes žárným svahem,v zoři, žhoucí svitem drahokamů,jež naň sype odlesky svých plamů.A ta růže ve vztažené dlanivelká, krásná, líbezně se pýříjako nejkrásnější červan ranní,a dech vůně opojivé šíří.V lupeny své rosné duši táhne,jež k ní touhou nevýslovnou práhne.

Chvátám, letím k tomu zdroji blaha,po květu již ruka chvějná sahá,dlaň ji chápe již - Tu náhle hasneanděla i sadu vidmo jasné,klesám do propasti nedozírné.Veta po bělostných mráčků stádu,mračen bouřlivých jen shluky vírnéprovázejí mne v tom strašném pádus prahu ráje do hlubiny bezdné -v temno hluboké se pohled hříží -tma kolkolem - nikde jiskry hvězdné -jenom blesky chmurami se kříží.Jenom růže, jíž dlaň ke rtu zvedá,v temnotách mi září rajskou těchou,opájí mne něhou sladkodechou.Na srdce ji vinu - Leč, ó běda!do ňader mi vniká osten dravý,srdcem raněným bol zmítá žhavý;zděšena teď růži ke rtu vinu -ohněm žehá jej - a kam ji šinu,všude osten ukrutný se vtiská,mučí děsný žár, krev z údů tryská. -

Avšak hle! Tu každá krůpěj krve,jež pod ostnem do propasti slétá,v pádu mění se: z ní růže zkvétárovná půvabem svým růži prvé.Vzduchem chvějí se ty růže se mnou,vůkol mne již oblak jasný tkají,linou ke mně, však teď nežehají,lichotivě mne halí řasou jemnou,až pak země dopadnuvši v letu,klesám jako v hebké lože vonnéna houšť jejich; skráň ve spoustě květůjako v červánkových vlnách tone.Růžová zář jejich plaší chmurykolkolem - vše svítá - ranní zořetopí vábný kraj ve blesků mořea líc milená mě vítá s hůry -tvojelíc to, nakloněná právěnad mým ložem, kde jsem procitnula -venku budila se v plné slávějitra kníní, květnou vůní dchnula.“

„Sen tvůj pravdy obrazem je z části.Moje Dagmar perutí snů vzleták nivám edenu, své pravé vlasti,a s nich nosí do temnoty světarůže nebeské. Mně, hroudy synu,přináší ty květy serafinů,z nichž pak line z jitra do soumrakurosa blahostná do mého zraku,jejichž vůní v čistém opojeníden můj celý v rajský sen se mění.

Ano! Tebe ve snu eden vítá -mně však tebou na zemi zde svítá,tká své čarolesky v moje bdění.Zde můj ráj: to tiché Gurre smavé,tento hrad, ten ostrov, tato celaz růží utkána, ty vlnky hravé,chlumy kolem, krajinka ta celá.Po ní tvoje blízkost, tvoje láskasvity kouzelné, tak vábně stele,že jich nechová ve přízi skvěléani duhobarvá snění páska.Někdy myšlénka se čelem kmitne,že to právě sen; strach duši chytne,aby skutečnosti drsné tknutínepřineslo hrozné procitnutí.

Vary, myšlénko! Jsou skutečnostítyto zjevy rozkošné, ty růžekolem vůni pozemskou jen hostí.Ruka vztažená je trhat můžepo chuti - též ostny jejich cítí -do kadeří tvých je mohu vítiv žárný věnec na hlavinku něžnou -nad čelo - sem ruměnou - sem sněžnou - -“

Ve hře milostné král ustal náhle.Kdesi za jezerem, z dálných stráníozvalo se zatroubení táhlé,ozvěnou se neslo vodní plání.Je to rohu válečného hlas.Někde zbrojnoš na sousedním hradě,mysl k dumám bohatýrským ladě,pro potěchu rozhlaholil asroh ten divoký, jenž syt jsa mírutouhou zařičel po bojů víru.

Mžikem ruka manželova kleslas čela Dagmary, kam růže tkal,vzpřímilo se tělo, skráň se vzneslaa sluch jeho bystře naslouchalrohu toho třepetného vřesku;oko zahrálo mu v divém lesku.

Než jen chvilku bohatýrský duch,vzbuzen rohu bitevního skřekem,krále unášel ve války ruch,lásky nevolníka změniv rekem.Šlehal chvilku jen Valkýry vlasjeho vzpjatou skráň, a pak se svezlona kleslou zas Frejy měkké žezloa svit bojechtivý v oku zhas’.Usmíval se znovu ženě vstříc,jež svit onen vidouc, přeskočila,starostlivě k němu vzhlédajícšíj mu rukou pevně obtočila,jako v bázni, aby démon války,jehož drsný jek se ozval z dálky,neurval jí drápem zkrvavělýmtoho, jenž jí blaha světem celým.

Ale král ji znovu k sobě vine.Opustiv teď hnízdo z růží stinné,nazpět do hradu se s chotí beře.Jednou rukou bok ji obestýlá,v druhé časem zdvihá nad kadeřehaluz květuplnou, svislou z keře,aby volně prošla Dagmar milá.

V dáli umlkla již hudba rohu.Ticho kolem - jen krok obou zvučía kol zářícího květem hlohuoblak hmyzu křídlatého bzučí.Jenom vlaštovčí dva tiché hlásky -s výše, kde se tulí hnízdo drobnéřímse hradní v arabesky zdobné,štěbetají blahou píseň lásky.

* *

Tam, kde těká slunce pablesk zlatýnesměle po vnitřní stěně hradu,oblouk za obloukem rozepjatýnad nizounkých sloupů valnou řadu,v povýšeném patře do nádvoříotevřenou vzdušnou chodbu tvoří.Všechno mramor, rojem ozdob krytý,jenž se míhá bělavými třpyty.

V jednom z oblouků těch zakaboněnsedí Lykke. V objetí meč svírá,nad ním hlavou čupřinatou skloněno zářivý jílec bradu vzpírá.Před ním na zdi leží přilba sňatámocných křídel, neobvyklé tíže;na ní zroben ze stříbra i zlatatrčí klenot ve podobě kříže.Nuda dřímá v lících zarputilýcha zrak časem s pohrdou se smekádo nádvoří, kde roj pážat čilýchve hře dětské rozmařile těká,roztřásaje v běhu pestré stuhyšatů hebkých s různým šperků kmitemjak roj libel v čarolescích duhyhonící se lesním nad pažitem.

Nelepých dum jeho pásmo matnépřerváno. Ve mramorovém loubírozlehly se náhle kroky chvatné.Z šerotajné koridoru hloubikrál se vynořil. Onť hradem křížíStranga hledaje. Pan Lykke vstává,jeho líce mrak se rozprcháváa skráň hrdá před králem se níží.

„Víš-li, kde pan Strange?“ vládce zvídá.

„Nevím, pane!“ Lykke odpovídá.„Kdos mi pravil, že jej onde k boruplouti viděl na kocábce vratké;pravda-li to, jistě z toulky krátkébrzy vrátí se ke službě dvoru.“

Králi mráček na čelo se plíží.„Snad jej nudí tato výspa tichá,snad ten život poklidný jej tíží,po šumu a ruchu města vzdychá…?Jako vězeň v těchto snivých lesíchtouží as po Rybských šumných plesích.Vylétá si z tíše mého hradudo okolních sídel pro náhradu -“

„Promiň, pane můj, že hájím druha:Není Sprange již, čím prve býval,když jak perla dvořanů se skvívál,kvasů král a paní hladký sluha.Delší čas již věsí divnou změnouhlavu v tajné dumy pohříženou,prchá v samotu a ticho hledá.Ze rtů vyhoštěn je úsměv slunný,prsa vzdychají a líce bledájeví žalu tajemného runy.Jistě tento vzduch, tak luzně dchnoucírůžemi, tak plný něhy vroucí,sladkým jedem láskypřesycený,původem je této smutné změny.“

Králi úsměv z líce chmuru plaší.„Pěkně velebíš vzduch mého dvoru,líneznou tu výspu, radost naši!Brlohem ti otravy a moru.A což, medvěde ty škarohledý,což hruď pancíř ledový ti pásá,což tě straší láska, milost, krásajako třpitná číš, jež chová jedy?“

Odvětil mu Lykke s vážnou lící,vnitřním rozruchem se lehce rdící:„Ženu mladou mám i sličnou dosti.Když se do pochvy meč ve cti kryje,když jsem zproštěn dvorních povinností,srdce roztoužené vstříc mi bijea rád vcházím pod rodinnou střechu,jež mi skytá věrné lásky těchu.

Však má láska není jařmo růžné,nedůstojné pouto šíje mužné.Není studnou sladkých slz a vzdechů.Zřím-li muže, který ve jhu měkkémchabě klesá, zmámen ženským vděkem,který šepotaje něžná slovana hedvábném klíně hlavu chová,zírá v nebe své pod jasnou kštici,plesaje, když rajskou holubicík němu slétá ručka úbělová:- víš, o pane, že rád mluvím zpříma -tu cit nevole mou duši jímá.

Tak jsem utvořen. Co změklé, pane,nevhod bytosti mé drsnohranné.Nad boj s berserky, věř, těžší úkolvložil jsi, ó králi, na mé plece.spjav mne do té zlaté Gurrské klece.Hrdličí to cukrování vůkol,rokot zlatých strun a růží něha,ten vzduch vonný, plný sladké mdloby -dusnou tíhou na prsa mi lehá.Medvěd jsem, jak děl jsi; znám se k tomu.Ano, medvěd spadlý do útrobymeduplné zdoupnalého stromu,kde se chycen sladkou šťávou dusí,jež teď pysku mlsnému se hnusí.Dřív jej vábila - leč duch můj stálenechutil si sladkou něžnost onu,v níž tu z rána do večera tonu.

Zde mi teskno - nudou zhynu v mále.Jak ten mořský pták, jenž křídlo zvedájenom do mraků, kde bouř se líhne,tak má bytost celá k boji tíhne.Smutně, viz! ta přilba ke mně vzhledá -‚kdy zas vrahům zalýskám?‘ se tážea meč někdy k tomu zaharašívýčitkou. ‚Což uvadlo tvé páže?Zapomněl jsi slavné družby naší?‘Ó kdy vzejde opět krásná chvíle,že ta přilba zaplá v záři rudéa meč vrahům vypravovat budeo ramenou dánských pádné síle?!Ó, kdy král můj, pouta vábná střesa,vypna opět hrdosmělou hlavuvylétne jak orel pod nebesasvětem šířit dánskou moc a slávu?!“

Domluvil. Jen rty se mocně chvějí,zraky planoucí na králi tkvějí.

Ten se mlčky do myšlének noří,jarým zápalem tvář něžná hoří,hlava vypjata, zrak bujným svitemv daleku se toulá neurčitém,až pak vece, tvář si přejev dlaní:„Kroť se, Lykke milý, dočkej času! -Však teď dole svolej jejich chasu.Chci se vydat na veselé štvanív bory za jezerem - Pojeď semnou!Honců vřava, rohů hlaholy,chrtů běh a třepot sokolísnad tam zaplaší tvou nudu temnou!“

* *

Jedna fortna hradu poukrytadřímá ve zdí mocných šeru stálém.Jenom ranní paprsek se kmitáchvíli v jemných zdobách nad portálem,plodech sochařovi pilné ruky.Hlaviček a křídel mračna hustávytesal tam, andělíčků shluky,z jejichž vlnění milostně vzrůstánade brankou složka spasitele;široko jest jeho náruč svatápod laskavou tváří rozepjata,jako by zval na hruď lidstvo celé.S postavy té svit se šíří dolůna dubovou branku, stříbrem kutou,s řezeb hojnou směsí provinutoustříbrem květných liliových stvolů;řezby tyto v různém zjevu, znakuSkutky milosrdné jeví zraku.Posléz pod brankou zář stupně zlatí,jež se v šerou vodní hloubku tratí.K nim v tu dobu den co den se blížíšerý člun, jejž náklad divný tíží.Postav smutných tlum tam oko vídá,vpadlých tváří, v cárů pustém kroji,jak by nádheře to slala bídaposelstvo ze strašné říše svojí.

Tak i dnes. Člun k tajné brance plujese skupinou mužů, žen i dětí, -truchlých zjevů z bídy různé sluje.Pod bílým tu vlasem, vrásek změtíz oka vyhaslého slza kanedo haleny kmeta rozedrané;vedle matka, kloníc v žalné mdloběumořenou líci, bledé robětiskne na vyprahlé mléka zřídlo -Všem tu schouleným pod sudby tíhourozedralo kruté sudby rydloobličeje mnohou strastí rýhou.

K fortně připluli a stupně jejínaplnili směsí truchlých zjevů.Nedočkavě oči matné lpějína oblouku fortny, branky dřevu,jako by jim odtud v temno hořezasvitnouti měla spásy zoře.

V tom aj! slunce na skráň Spasitelevdechlo mihotavou aureolu,pak se smeklo na andílky dolů, -a teď v záři jeho libě skvělé,padši v otevřenou právě branku,viděti je sličnou postavu,zatopenou v jitřní záplavu,jako světlorouchou nebešťanku.Rajských luhů zjevení tak luznézaskvěla se Dagmar tlupě nuznév roucha prostého jen bílé řáse,bez klenotů, v čiré vlastní kráse.Vedlení se štíhlý panoš jeví,vzácně krásný postavou i tváří -tak hoch rajský v malbách na oltářiprovázívá půvab svaté děvy.

Jak by linul obraz tento dvojív okolí též čistou září svojí,líce žebráků se jasní náhle:naděje se v kalných očích nítía jak motýl na podzimním kvítímdlý též úsměv sedá na rty zprahlé.

Dagmar v suchou dlaň, jež k ní se šine,klade třpytný kov, tu dary jinéz náruče zas béře panošovy,rozdílí je s laskavými slovy.Ba, i děcko z rukou matky bědnézdvihá k sobě, pamlskem se sytía pak šinouc k němu v ruce jednéhříčku, jež se v cetkách lesklých třpytí,druhou hladí světlé jeho vláskya tři blaze, jak mu očka maláropzjiskřila radost neskonalá -něžný obraz mateřské to lásky.Takto šíří na vše strany těchu,blahý ševel vděčných slov a vzdechů.

Než co muž, jenž tamo klečí stranou,bez pohnutí trvá, beze slova,tvář si hale rouchou obervanou?Jaké přání zjev ten chmurný chová?Blíží se mu Dagmar, peníz blýskáv ruce krásné, jež se chýlí k němu.Ale muž jí hlavou k roucha lemupoklesá, rty v jeho třáseň vtiská.

„Vstaň! Co přání tvé?“ dí Dagmar jemně.

Žebrák nesměle tu vznesl témě.Zjevila se kněžna lebka holáobetkaná šedin sporou změtía tvář hlubých vrásek, mrtvé pleti.Obrví však dosud temné, husté,na zapadlé oči dtůl svůj klade;z těch se chvilkou jiskra plachá kradejako bludné světlo z tůně pusté.

A hlas jeho přitlumený sténá:„Bída krutá, pro níž není jména,jest mým údělem. Leč k tomu prahujinou, než ti kolem, nesu snahu:za svitem jdu rajským, který splynuldo pekla, kde živ já trýzní hynul.Býval čas, že otevřeno stálevítalo mne sídlo mého krále,hrdě před ním hlava má se neslav lesku velebném; teď noha psances žebráky se plíží k tajné brance,aby k noze bídná leb ti klesla.“

Dagmar vlídně k ubožci se sklání:„Kdo jsi, starče? Vstaň! Své sděl mi přání!“

„Mutný kouř jsem pohaslého žáru,sláva padlá, rozplynulá v páru,zašlé důstojnosti stopa chará -stín jsem kněžice kdys Valdemara.“

Ustoupila Dagmar mocným hnutím,k ubohému shlíží s ustrnutím.

„Chotě mého strýc - jenž roky valnéztrávil v temnu Oringsborské věže?!Biskup Valdemar - v té tlupě žalné,v rouše bídy, u mých nohou leže?!Klečeti zde nesmíš - Povstaň přece!Nedůstojnou mošnu s beder sejmi,žebrácký plášť z posvěcené plece -Vítán buď! Ó povstaň! Požehnej mi!“

„Nehoden jsem posvátného stavu.Tobě žehnat mám? Já - dlaní touto,zločinců jež nesla mrzké pouto?Tobě vznést ji nad andělskou hlavu? -Přicházím jen zlíbat nohou sledycherubu, jenž zjasnil noc mé bědy.“

„Nemluv tak! Pojď hostem v síně naše!“

„Vstup mi navždy zamčen krále hněvem.Ukrývat se musím před ním plaše,jako noční stín před slunce zjevem.“

„Hle! sám Kristus kyne s toho vchodus láskou všemu člověckému rodu.Každému, kdo tudy vchází, šíjisvatý štítem pohostinství kryji.“

Kněžna prosebným jej zvala okem,chopila se ruky jeho mile,až kmet povstal, vrávoravým krokemstoupal k fortně, kam jej vedla čile.Dagmar ještě ohledla se s prahu,rukou tlupě mávla na pozdrav.Díkem šumným rozloučil se davs andělem, jenž zjasnil jeho dráhu,a zrak jejich prodlel ještě chvílina brance, jež ukryla zjev milý,jak by zapadlo za zraky tmavéjarní slunko krásné, usmívavé.Člun, jenž přivezl sem bídu čirou,odplul zjasněn nadějí a vírou. -

Hochem sledováni, chodbou šerouDagmar s hostem do hradu se berou.Pod shozeným pláště žíně hnědána starci se jeví, řasou hrubousandál nohy bosé povyhlédá.

Uvádí ho kněžna do komnaty.Páže propouští. Jsou sami spolu.Na křesla jej zove brokátzlatýk posetému drahokamy stolu.

Ale stařec smutně vrtí hlavou:„Ty mne vidáš s lící přelaskavou,mojí ruky dtýkáš se vlídně -Víš-li pak, co bohapustých činůtato ruka vykonala bídně,znáš-li, kněžno, celou moji víru?

Berlu posvátnou mi svěřil Pán,abych v míru vedl duší stádce;já však zhoubu nesl v dánský lán,lidu nepřítel a vlasti zrádce.Po žezle, jež choti tvého bratrunebem dáno, ruka má se vztáhla,na lid vlastní vzala cizí chátru,s jeho vrahem úhlavním se spřáhla.

Vinen dvojnásob, že řízu svatouposkvrnil jsem pustým rejem hříchů -však Bůh trestů měrou vrchovatouv bídu nejhlubší mou srazil pýchu!“

Klesl jsem jak satan do propasti!S nádherného lesku v temno děsné,pohřben za živa do sluje těsné. -já, jenž zemí širokou chtěl vlásti.Podlomilo zpnost šíje hrdékruhem ocelovým pouto tvrdé;posmíval jse, když jsem svíral pěstě,strašlivě mi řetěz, vůkol chřestě,a když hoři těžkýmpovzdechemulevil jsem, hrozné kletby skřípal:zvuky tyto ďáblů posměchemozvěna jen opáčila dutá.Ó ty Oringsborská věži krutá,ve tvé plísni jedovaté stlelanavždy moje zemská bytost celá.Tamo všechny vášně, bujné snahyzašly ve zdi chmurným tvrdém hněvu,do nichž ryl jsme: navždy s bohem světusvojich nehtů klikatými tahy.Tam jsem zapomněl, jak den se nítí,kterak zima s podletím se střídá,odkvetl mi tam ves půvab žití,zuby ocenila jen žití bída.Trýzeň okovů, puch sluje dusné,plazu podzemního reje hnusné,nekonečná noc, tiš hrobu smutná,stěny chladné, s nichžto vláha rmutnájako slzy zatracenců tekla, - -Dost již, královno! ať jasnou dušihnus a zděšení ti nerozrušínad obrazem celým toho pekla.

Často pohlédal jsem na strop vzhůru,kde se slabý, truchlý polosvitkradl skoulí v tuto věčnou chmuru.Tamo vlákny šerými se chyt’pavou mříže rezavé a splítalve tkanivo šedé vzdušnou nit -lidský osud já v té přízi čítal.

Takto člověk na té špetce hlínyzámyslů svých lichou přízi splétá,k výšinám tu směle vlákno metá,tu se spouští vážně do hlubiny,utkává síť vtipně rozepjatou,aby lapil mouchu štěstí zlatou,a mní, že ten výtvor jeho pílevšemu předčí v lepotě a síle.Než, ach veškerá ty lidská snaho,žízni moci, bohatství a slávy,trudná péči o pozemské blaho,zpupnosti, již plamen vášně tráví,jak jste marné, bídné, bez podstaty,jak jste nicotné, ať opřádátena výsluní zdaru prestol zlatý,neb své nitky v temné sluji tkáte!Krůpěj žalu na spleť vaši skane,a již to tam přástvo potrhané,jeden vánek lidských snah a činůsfoukne vzdušnou, bledou pavučinu.

Uzavřel jsem tamo žití knihutoužně čekaje, až posel smrtirukou kostlivou mé pouto zdrtí,s beder mdlých mi složí zemětíhu.

Avšak jiný posel do žalářemého vstoupil náhle, hrobní chmurymilosti tvé rozplašila záře.Klesly okovy, já stoupal vzhůruna svět volným vrávoravým krokem,čistý vzduch zas lokal retem chtivým,okřál slunce svitem lahodivýma zas objal poloshaslým okemnebe modré, zelenou tu zemi.

Avšak co mi zem ta s květy všemi,vzduch ten, slunce svit? Již nemá vnadypro mne svět. Stín těla zbyl jen tady;ale duch nad lichým zemským ruchemmešká v jiné oblasti, kde sídlověčné pravdy. Nesmrtnosti křídlošumí vůkol mne v tom prázdnu hluchém.

Zasloužil jsem zemřít mečem kataza své činy. Pouta jen mi dali.Teď i ta mi rukou tvojí sňata.Před zákonem lidským trest můj malý!Vyhnanstvím chci samoděk se káti.Pryč z té půdy, která zrádce nohuodmítá, chci přes moře se bráti,v cizím kraji trudně sloužit Bohu.V kajícném tom rouchu, s křížem pouzena poutnické holi, ve svět širýzajdu daleko ve vroucí touzezemříti za svatou pravdu víry.

Do vzdálené vlasti divých čudůmíří krok můj, kamo nezaletladosud záře nebeského světlav čiré temno pohanského bludu.

V končinách těch pustých, kde se šeříhluché pralesy nad jezer kmitem,volným rejdištěm jsou líté zvěři,lidu sveřepému širým bytem,přes močály, kryté zradnou plísní,proniknu až tam, kde obřad podlýkouřící se krví lidskou třísníprestol Jumaly, ohavné modly.

Nepravého boha s trůnu svalím,lesy, chrámy modloslužby, spálíma kříž zatkna do svěcené země,očištěn tam ve hrob skloním témě.

Za té řeči biskupovi tvářelehce zruměněly, zplálo jařeoko zapadlé; leč tělo skleslojako mdlobou na ozdobné křeslo.

Útrpně naň hledíc, Dagmar děla:„Zdali stačí k takovému díluslabé rámě starobného těla?Sklátily by jasně snadno jsou síluobtíže té pouti. Ký zdar kyne,dojdeš-li tam, v poušti nehostinné,v lůně divokého pronárodubezbrannému starci bez původu?“

„Co mi život? Rád to břímě složím,kdy Pán povelí. Ať klesnu poutí,ať mi bude přáno dostihnoutikončin oněch, velké říši božípodmaniti nové dalné kraje.

Jenže pak pod oštěpem vrahapohanská ta země krev mou vssaje,bude splněna má vroucí snaha,k nebi zajásá ret mroucí v díku:

Na zasněném čele věnec zkvitne -Bůh jej nehodnému sotva skytne,znak svých vyvolených bojovníků -slavný věnec mučednických růží!“

Znějí souhlasem teď její rtové:„Nuže, jdi, kam záměr velký zove,s nímž tak vroucně duše tvá se druží.Ale domnění, že psance zvěstvlasti zůstavíš a záští stálés nesmířeným hněvem svého krále,nesmíš truně do ciziny nést.Seč má přímluva, má prosba jesti,všechno učiním, by rozloučenéznovu sdružili se ratolestivelebného královského kmene.“

Stařec k ní se blížil. Ve své dlanětřesavétisk její ruce obě,líbal je a slzy ronil na ně:„Srdce andělské dal Tvůrce tobě.Duch můj nízký, otrávený zlem,světa obraz ponurý si spřádalhřích jen s bídou shledávaje v něm.Věřím teď, že zář, již nad azurjedině ten mračný duch můj vkládal,splývá do pozemských také chmur,že bůh dobrý také v naši hlínuklade světlá srdce serafinů.Ty chceš duhou smíru překlenoutipropast, která mne a krále dvojí?Nehoden jsem zrak jen k němu pnouti,a - zdaž on má rajskou duši tvoji?!“

„Dobrý jest můj choť - - Buď hostem mým,nežli Valdemar se z lovu vrátí;pohov zde svým údům zemdleným.K obsluze ti hotov bude státipanoš můj. Buď zdráv! Mám pevnou víru,že, než závoj noci na kraj splyne,hlava tvoje pod perutí smíruv tomto hradě blaze odpočine.“

Laskavě mu kývla k pozdravua pak vyšla z komnaty. Leb šedýk ňadru chýle, pokornými hledystařec lepou stíhal postavu;leč kdy měkký obrys bílé řízyza vchodu se ukryl závěs řásný,jako v rozplynulý oblak mizíobraznosti přelud čarokrásný:čelo vypjal, posupně se vztáhlaobočí a ze zapadlých zrakůcosi vyšlehlo, jak z nočních mrakůkdyž se kmitne blesku záře náhlá.

* *

Dagmar Valdemara z honu vítána stupních, jež vlnka čistá smáčí.Král jí objímá, jí rámě skýtáa s ní branou, okras plnou, kráčído rozkošné chodby, kterou splítáhouští bujné, planouc růží sterou,tvoříc klenbu vonnou, milošerou.

„Jak tě bavil hon?“ dí kněžna králi.

„Po lovu se tážeš,“ vládce pravís úsměvem „ty, která plaše z dálivyhýbáš se zvukům lovčí vřavy?Ó bys rozkoš poznala, kdy lesyzbouří rohů břesk a lovců hluk,když psů láním plachá zvěř se děsí,koně řehtají a zvoní luk,když jak střela do oblasti vzdušnésokol kmitne, v kořist zatne drápy,neb když lesklé kopí v půtce krušnémedvědu v bok huňatý se ztápí!“

„Nikoli. Té hry se zrak můj děsí,když tlum chrtů lani v bok se věsíneb kdy holubička smrtnou střelousklácena zem barví krví vřelou.Proč ach! člověk sije smrt a mukamezi tvory, s nimiž na píď časuna tom luhu, v slunečním tom jasubyt mu vykázala boží ruka?“

„Taž se, drahá, proč i jestřáb kroužínad hrdličkou a proč siptí zmije,proč i v luzném květu jed se kryjea hlíz mučivých se hejno plouží.Tak svět upravila vůle svatá:sladké s trpkým, s jasem tma se míchá,s žalostí je radost, rozkoš spjata,s divokostí zpurnou něha tichá.Tak se v píseň pozemského žitísnoubí bouře hluk i šepot kvítí,radost plesavá i bolu skřek,vzdechy milenců i bitvy jek.“

„Jsou zde vášně pochmurné a zpupné;avšak nevěřím, že lidstva šíjespjata na vždy ve jho jejich tupné.Nad hvězdami láska věčná žijea skrz mlhy pozemské a mrakypaprsk její v lidskou hruď se lije.Vyronil se blaze paprsk takýze rtů božských, které kdysi dělyku člověku: Láska zákon celý,udeřen v líc jednu, nastav druhou!Zvítězí kdys lásky svaté jasy,zapudí bouř válek na vše časya svět zkrášlí věčnou míru duhou.“

„Ač se duše mužná tomu příčí,ač mne hanbí změkčilosti výtka:cítím-li tvou blízkost holubičí,klesám bezděk tvého do vodítka,mysl má tu ochočena tíhnek nauce tvé něžné, vzdor se měnív měkkou poddajnost a srdce jihne -pro všechny mám lásku, odpuštění.“

„Nuže, odpusť jednomu, tě prosím.“

„Opětně? Již místo berly právamilosti jen haluz v ruce nosím -čí zas Dagmar okov rozkotává?“

„Ten již rozkotán tvým slovem vlídným.Ale po jiném též slově toužívinník - slituj se nad starcem bídným!Tys mu víc než soudce. V žilách kroužívám krev jedna, oba k sobě vížezákon posvátný -“

„Již tuším jméno,“zachmuřiv se náhle, vpadl kníže,„jež krev bouří mi, jen vysloveno -jím rty čisté neposkvrňuj znova.Prost je vazby. Na tom víc než dosti.“

„Utlum hněv, jejž srdce k němu chová,podej ruce mu jak ujci, hosto.“

„On již tady snad -? On pod mým krovem?Dagmar, Dagmar! Uhnětenou zjijzdviháš soucitně, by v pychu novémbrzy vzpjala zkázonosnou šíj.Stisknouti mám ruku, která snadjiž již spřádá sítě nových zradna mou nohu, jak je bratru předla,by z mé dlaně kleslé berlu zvedla?“

„On je vetchý kmet. Stín člověkajen mu zůstavila dlouhá strázeň -budí již jen útrpnost, ne bázeň.Světská marnivost již dalekahlavy, kterou smrti křídlo stíní.S poutnickou sem holí, v drsné žínipřišel nastupuje krušnou pouťmezi pohany, tam zažehnoutsvětlo pravdy boží. Vše je klamem,skryt-li za kajícné jeho tahyzlosyn úskočný. Než pojď, ó drahý,pravdu čti v tom obličeji samém.“

Za té řeči dostoupili vzhůruke komnatám hradním. Dagmar táhlajemně manžela; teď hbitě sáhlaza výstupkem chodby do purpuru,jenž vchod koby pozastíral řásně,prsty něžnými, by vešel v kobu,prosila. Král vstoupil s temnou lící.

Stařec před oknem tu seděl spící,spíš jak ponořený v těžkou mdlobu.Cesta trudná slabé zmohla tělo.Hlava spočívala k oknalemuna vyzáblé ruce. V kadeř jemušedivou své jasy slunce střelo,než líc ve stínu, tak vetchá, šerá,do níž hojné rýhy hrbolyvtesala svým dlátem trýzeň sterá,zdála se jak tváře mrtvolynepohnutá, ve sny hrobu klesá.S tělem sešlým, žíní roucha hruboupodivně se stýkal hedváb křeslas těžkou zlatou třásní pod obrubou.

V mísách zlatých stranou na stolevzácné krmě stály, jedva tknuté,v číši víno ledva nasrknuté.Z výklenku pak švarné pachoole,dané kněžnou za posluhu kmetu,vystoupilo s nizkou úklonou.Dagmar kynula a páže v letuzmizelo za vchodu záclonou.

„Nuže viz!“ dí kněžna králi zticha,„a rci, není-li tvá bázeň licha?“

V tom se vzbudil stařec. Vypjal čelo,otevřel zor kalný, povyhaslý,povstal, tělo zimničně se chvělo,ruce vztažené se mocně třáslyjako větve, když je vichor třímá;až pak náhle, jak by vetchý kmenklesl rázem hromu zastižen,s rukama se vrhl rozpjatýmana podlahu. Tváří před knížetem.Kolena objímal vladařova,jenom vzlykot, nesouvislá slovavydávaje třesoucím se retem.

„Povstaň!“ kníže temným hlasem vece.Ale hnutí duše, uchvácenésoucitem, jíž v líci odvrácenézřetelně se jeví. „Povstaň přece!“

Ale stařec úpí: „Bídným plazemk nohám tvým se vleku. Zdrť mi šíji,zdeptej červa, jenž se v prachu svíjí -muka zoufalého skončí rázem!Pohled na tebe mé strašné vinyv plném hnusu před mou duší staví,studu, žalu sterý osten žhavýzarývaje srdce do hlubiny.Z velebné tvé líce na mne zírábratra tvého obvaz ušlechtilý,plný vzácné leposti a síly,vznešený zjev krále - bohatýra.A já bídák, leposti té rud,vztáhl ruku po čelence skvěléna tom spanilém a moudrém čele - -Pomsti jej! Tas meč svůj! Zrádce zhub!“

„Ujče, vstaň! Zde tvoje místo není,“král teď vece, v hlasu měkké chvění.

„Ujcem zoveš mne?“ kmet řečí plesnouvolal, tělo zvolna povznášeje.„Nemáš pro mne mstitele tvář děsnou,v oko vlídné pohlednout mi přeje?Víc než slovo knížecí tvé moci,které vrátilo mi slunce leskpo žalářní hrůzné, dlouhé noci,víc to slovo:ujec, stokrát víceposkytlo mi v dar, ten mír tvé líce,kde jsem čekal jenom bouř a blesk.Zdá se mi, že rázem se mne klesábřímě vin. Teď volně v cizí krajepůjdu očištěn, mír v duši maje,soucitný tvůj pohled v srdci nesa.“

Mlčí Valdemar, než s jeho tvářesoustrast zvolna snímá závoj šerýhněvu,odporu a nedůvěry,propouštějíc slunné smíru záře.Ještě rozličné ty citů směryzápasí, tu zloby nové hnutí,tu zas měkká útrapnost se zmáháa ret chvějící se dlouho váhá,nežli věstí boje rozhodnutí:„Mně tvá vděčnost, ujče, nenáleží.Bez přímluv mé choti tlel bys dosudzapomenut v Oringsborské věži.Já tvou vinu váže a tvůj osudbyl bych, věz to, odhodlal se stěžípokutu tak těžké zrady zkrátit,ruce, která tolik strastí kdysina otčinu snesla, volnost vrátit.Však teď patře ve tvé žalné rysy,slyše ve tvém hlase žhavou lítostvěřím, že to pokání je pravé,že jsi ve hlubinách věže tmavépohřbil zlomocnou tu dávnou bytost,a šíj zlomená, vlas tento bílý,tváře strastí pluhem rozoranéjenom k soucitu mou duši chýlí.Nuže, ano! Nechť se po tvém stane,dobrá Dagmar. Zde má ruka, kmete,podává ti plné odpuštění,zapomnění minulosti kleté,čest ti vrací, důstojnost a jmění.Jdi, kam berla pastýřská ti kyne,neb kam touhy volají tě jiné;však než zvolíš dráhu v žití novém,hostem odpočiň si pod mým krovem.“

* *

V síni nádherné za dlouhým stolemValdemar ve sboru věrných kvasí.Na stříbrných nohou chodí kolempicí roh, jenž bohat na okrasy:Z kosti slonové je celý zroben,hojně zlatem, drahokamy zdoben.

Řezby, které obvod rohu chová,jsou jak sloky němé epopeje,v nížto rydlem ruka umělcovazobrazila všecky Dánska dějeve skupinách figur,jež se vinoukolem číše mnohou vypuklinou.

Roh ten spodkem prohnutiny svojípodepřeným zlatou podnosnicína podstavci v tomto pevně stojívzhůru trče otvorem a špicí;pro bezpečí stranou ku otvorudvé mu ještě figur s divnou zbrojí,dvé to Vendů, slouží za podporu,jak by o stůl vzpíral nohu dvojí.

Nižším koncem číše, špičkou rohu,zobrazena šerá bájí doba:Odin ční tam z kola starých bohů,na ramenou krkavce své oba;pod ním Skioldungů dávné pléměřadami svých králů, hrdin věnčíníž a níže rohu oblouk tenčí;Ivar vítězné tu vznáší témně,Harald se Sigurdem o korunuzápasí a Ragnar hrdě čnínad zobákem lodi bitevní,vikingů to král na vodním trůnu.Koráb Gotfridův daň Franků vleče,Gorm tu starý za Hildury štétemvítězně odráží cizí meče,Svend se mstí nad věrolomným Britem.V rohu prohbí nad podstavcem zlatýmtrosky bůžků drtě kročejemistoupá za symbolem spásy svatýmKanut Velký vedle krásné Emmy.

Odtud vzhůru, kde roh ku otvoruvyšším koncem pozvolna se šíří,již se vinou u velebném sboruDánska křesťanského bohatýři:Estrithson tu mečem v jedné mává,v druhé nesa vzorec kathedrály,vedle zase haraldovi králiz ruky visí pergameny právaa Knut Svatý nad ním ve svatynirukou bondů rozjiskřených klesá,tamo Erich, prapor kříže nesa,a výš králové se vinou jiní.

Velkého pak zříti Valdemarana dvou rytinách, jež pnou se kruhem:v jedné před ním Arkóna se řítí,Volín hoří na obraze druhém.Nejvýš obruba je obepnutavítězstvími bojovného Knuta.Nad otvorem poháru se klenesličným poukem víko postříbřené,na němž nesou stříbrní tři lvovédánskou korunu ve tlapách vzpjatých;z koruny pak této křišťálovékříž se vzpíná ryzích lesků zlatých.

Roh ten putuje po stole kruhem.V čele tabule král zadumaný;ujec Valdemar mu s pravé strany,Lykke sousedem po boku druhém.Soudruh nejmilejší, Strange švarný,nevěrně se vzdálil, zmizel rázem,marné dotazy, shon poslů marný,až bond jakýs přišel s divným vzkazem:Strange posílá ti s bohem, králi,díky vroucí za tvou přízeň skládá,upomínky milostivé žádá,mrtev pro svět, v lásce k tobě stálý.Tajemný ten vzkaz a ztráta milceosten v nitro zachmuřené vrývá,s tváře královského zasmušilcevážný stín i na dvořany splývá.

Ale posléz chmury s čela plaší,rukou obojí roh skvostný vznáší:

„Budiž v této číši, do níž vůkolzemřelý můj bratr vyrýt kázaldějin obrazy, by k ní se vázalvedle smavého i vážný úkol,by též dobou, kdy meč v pochvě dřímáa dlaň pohár pěnící se třímá,kdy mok révy budí žert a ples,předků slavný děj nám vzorem svítila duch k činům velkým se nítil -buď v tom rohu pochováno dnesvše, co navršila těžká vinamezi vlast a nevěrného syna,mezi trůn a zrádných piklů strůjce,mezi mne a nešťastného ujce.

Za vše kál se mnoholetou trýzní,vše teď v nepaměti zapadává;chvíle ta mu vrací dávná práva,čest i hodnost s panovnickou přízní.Tak buď přijat do vašeho kruhu,přátel mých a věrných říše sluhů.Nechať berlu posvátnou zas ujme,nechť se modlí za otčinu drahou,a té všichni svornou povždy snahousíly své a vzněty obetujme!“

Stařec pohár chvějící se rukoupřijal, složil před se na tabuli,oči slzavé se k nebi pnuly,a ret zazněl řečí tklivozvukou:

„Sláb je jazyk můj, by tlumočníkemstal se citu, jenž mým srdcem zmítá,aby vděčil za vše plným díkem,co tvá milost nehodnému skýtá.

Nejsem hoden, číše té se tknouti,kde mi vítkou každá ozdoba,z níž ta každá světlá podobazdá se rukou proti zrádci pnouti,zdá se volat: Vari, bídný, vari!My jsme horlili a krev svou lilipro čest národa, pro vlasti zdary;ty však, potomku náš odrodilý,k haně věčné vznešeného jménaneváhal jsi, vášní mrzkou znícen,lid svůj vléci nad záhuby jícen -vari od nás, ruko poskvrněná!“

Aniž ruce ty se dotknou znovamitry zářivé. Poutnickou holísměněna je berla biskupovaa cíljiný stará noha volí.

Ruka, jež roh tento obklíčilavlasti naší veškerými ději,skvoucím pásmem historie její,dobře na vrcholku vytýčilanad korunou kříž ten bleskotavý -dánské slávy zdroj a znak to pravý.

Lesk ten svatý zářil nad stožáremnašich lodí, plál nám v bojů víru,v něm se zažíhaly čistým žáremzbožné duše našich bohatýrů,předkové jej zbraněmi a veslydo vzdálených končin světa neslia čím více rostla jeho říše,čím zář jeho mocněji se skvěla,tím i dánská berla dál se střelaa lesk dáncké slávy zářil výše.

Znak ten blýskal z bouře síly dánské,jež se valila přes Baltu pěny,smetla Svantovíta s výspy Ranské,rozbila dav model v Retře ctěný,všechna božstva Slovanů, jich knězerozplašila, přes tu oblast širourozepjala říše naší meze,pronikla ji blahou v Krista vírou.

Ale tamo na dalekém lemukončin východních se posud věžímodla chmurná v kole mrzkých kněžízpupně proti bohu křesťanskému;Jumala to Čudských lesů šíříkříži postupně se staví v cestuna prestolu děsném, jenž se pýříkrví umučených věrozvěstů.

A Knut, Erich, Svend a Valdemar,našich králů sbor, již církve zdarhájili až k poslednímu vzdechu,kormoutí se hvězdnou nad oblastía hlas jejich slyšet v bouři echu;Kde tvůj zbožný zápal, dánská vlasti?Proč tvé rámě modloborné vázne? -Zdvihni kladivo své hromorázné,roztříšti ten idol slavným třeskem,s něhož krev tvých mučedníků řine,postup dále s božským kříže leskem,kam ti sudba velkolepá kyne!

Vím, že v tisíceré dánské hrudihlas ten hřímavé kdys echo vzbudí.Však než zaduní ty hněvy burné,sám jak burňák zaletnu v ty dálkys křížem jediné a víry slovem -zapadnou-li tam do vlny chmurné,tím snad spíše nad mým hlučným rovemzarachotí bouře svaté války.

Obrážel se ve dvořanů koleřeči biskupovy mocný dojem.Svitlo mnohé oko pod závojemchmurné dumy náhlém ve plápole,a pan Lykke zabloudil až k bokuchvějící se dlaní, pod níž maněz pochvy povypjal se čepel zbraně,jako lačný dravec na poskoku.

Na králi zrak mnohý spočíval.A ten oka blouznivými třpytydo prázdna se kamsi zadíval,v jakýs dálný obzor neurčitý,hned, jak Čudů kmet se dotkl řeči,sotva slyše, zač dál stařec horlí;a pan Lykke znovu sáhl kmečivěda již, co věstí zrak ten orlí.

Víc a víc se jiskří oko králi,teď se vrací z neurčité dáli,na ozdobách rohu spočíváa řeč hlasná rtoma zachvívá:

„Již ta bouře, o níž’s mluvil, kmete,zrodila se, moje plní nitro,Dánskem roznese ji příští jitro,za krátko ji lodi rychlojetépřenesou přes Baltu vody valné,ohromí tam čudů vlasti dalnéa jich modlu vzdorovitou smete.

Na velikost takového dílanestačí tvá, starče, vetchá sílaani zbožné tvoje zanícení;nových mučedníků třeba není.Místo tichých, vlídných věrozvěstůpromluví bůh války velikýk davu pohanům ve smrtelném chřestukovovýmy mečů jazyky.

Pomyslil jsem sobě, že již dostizem ta zakusila v boje víru,že teď může slavna, v bezpečnostipěstovati zlaté květy míru;ale v nitru mém hlas jiný zůstal,ozýval se každým okamžikem,každým jilce zachřestěným vzrůstal,každým v dálce zaržáním a rykem,tvoje, kmete řeč, svým vroucným znětemzastihla jej v plném vzruchu právěa teď volá ke všem Dánska dětem:Znovu k boji, bóji, k moci, slávě!“

* *

K jasným hájům azurovou bájízlatý slunce štít se zvolna sklání,na protější straně v siném šeruskví se matně stříbrný srp lunya v tu dobu plynou po jezeruod Gurrského sídla hbité čluny.

Král i královna se loučí s místem,kde jim planuly ve blahu čistémdnové líbánků. Žár bojechtivý,který králi v ňadrech zplápolal,choti prosbám, vzdechům odolal:tento žár i nyní v prsou živí,an jak socha v čele loďky stoječelo kloní do myšlének roje:v dáli, kývajíc mu věnci hvězd,skvoucí sláva k oblakům se zvedá,vnímá hrdošumnou její zvěst, -na skrýš lásky své se neohlédá.

Za to Dagmar často vlhkým zoremna hrad jezerní se nazpět dívá,který pablesků a šera sporemv divných půvabech se pozaskvívá,a vzdech často prchá z její hrudi.Ve srdcích dvou věrných bytostícity její ohlas vroucí budí:Kristina jí s tichou lítostí,stojíc vedle, na obličej bledýupírá své krásné, něžné hledya hoch spanilý, v panošském kroji,který smuten za královnou stojí,každé její vzdechnutí jak echemvěrně provází svým družným vzdechem.

Dvořané na člunu druhém plují;Lykke pne tam pod přilbicí hlavuoděn těžkou ocelovou strůjí;králův ujec vedle září z davu:nenít zahalen již hrubou žíní,rouchem biskupským se blýská nyní,nesa infule a berly zdobu;ale postat sešlá roků tíhoua tvář vetchá s četnou vrásek rýhoujiž již zdá se nachýlena k hrobu.K lodi té člun dvorních panen družírůzný šatů špert a lící vnadu,plovoucí jak záhon pyšných růží.Služebnictva prám se jeví vzadu.Bez hovoru, čluny zvolna plynou,tají se i děvic dvorních šepot;v podvečerní tichou nad hladinouzní jen vesel odměřený tepot.

Na břeh vystoupily pestré sbory,vyhouply se statným ořům v sedla,jeli cestou, která přes pahorybukovými háji k moři vedla.A kde sivých kmenů mezeraobjevila jezdcům naposledytichý úval s leskem jezera,Dagmar stanula a smutné hledyv půvabný ten obraz pohroužila,v jasnou hladinu i věnec vrchů,po nichž různobarvou světel prchuzápadu dlaň červánková sila;tam, kde podvečerní záplavouhradu zjev nad vodou řeřavouvelikým se zaskvěl drahokamem,tona v purpuru a zlatě samém.Řasou zasvitla ji perla vlahá,a rty vzdechem zaskvěli se v taji:„S bohem, s bohem, líbezný ty kraji!S bohem, Gurre, hnízdo mého blaha!“

Jeli dále hvězdnou nocí kmoři,koráb zavezl je v Ribbe dalné,kde pak Dagmar osaměla v hoři,an král sebrav loďstvo, vojsko valnévypravil se mocně na pohany,podrobit si divé čudské strany…

Osiřelo Gurre v lůně chlumů.Podzim začal chladným dechem vátipo jezeře, suché listí stlátibřehem pohrouženým v tesknou dumua hrad opuštěný truchle snilnad vodou, již mlhy závoj kryl.Pouvadly sadů jeho květy,sprchlé růže stezkou rozesety,po níž nešelestí kroky žádné.Mrtvé ticho komnatami vládne,chodbami jen časem zdá se néstismutný šepot o minulém štěstí.

Jezerem se tu tam plachta běláleda nad rybářským člunem chudým;věnec hvozdů kol, jež přiodělajeseň rouchem hnědým, žlutým, rudým,mlčí ve snu pevném; honby ruchneleká zde snivé laně sluch.

A když bludný skald tu někdy stanenad jezerem v zasmušilém dole,mezi buky, jímž to ve vrcholesporým suchým listím podzim vane,břečťan cuchajíc ve valse šedém:na hrad zadívá se dumným hledem,záchvěv tesknoty mu srdcem táhne,rukou třesavou do hafry sáhnea zpěv jeho širém po údolínad jezerem smutným zahlaholí:

Ó Gurre, zde truchlíš vpodzimní časjak zašlá vnada,kdy vráskou se mění čela jasa stříbrem vlas,kdy vzpomíná v žalu ach! na léta mladá.

Sní v úmlku teskném tvůj prázdný hradjak hnízdo hluché,když uletěli pěvci s podzimních lada větrů chladmu do nitra sype jen lupení suché.

Kam děli se dnové rozkoší tvých,kam štěstí se skrylo,sbor ztepilých junů, děv líbezných,kam zpěv a smích,kam dvojice světlá,jíž rájem si bylo?

Teď královnu v Ribe objímá stesk,an hrdý knížekdes daleko letí v bitevní třeskjak živý bleskza velikost Dánska, za oslavu kříže.

Ó nebeský králi, vítězství dej,mír uspěš sladký!Až skončí se slavně válečný rej,by vrátil se, přej,muž v náručí choti, syn v objetí matky!

Pak hrdinům dánským na ústretmé zazní strunya k jásotu jejich bude pětmůj šťastný ret,jak slávou se věnčil náš panovník juný.

Leč zajdu-li znovu před Gurrský hrad,zpěv bude znítio čarovné síti andělských vnad,jíž znovu jatkrál zlatého míru kol rozsévá kvítí.