Dva zvony

Dva zvony visí pod Petřínem,dva věrní druzi mnohý čas,nad mariánským vzletá týnemtři staletí jich velký hlas,jej opětují stráně kolem,on mocně duní širým dolema plní Prahu zpěvem svým;však nasloucháš-li bystrým sluchem,zvuk proznívá těch zvonů ruchem:Hus, Hus, Jeroným!

Mnich bosák obraz matky božíkdys před vítězným vojskem nes’,a svaté panně na podnožívzdor lidu kacířského kles’,na popravišti strašným soudemkrev odbojníků tekla proudema znovu v Čechách vládl Řím;meč břitký s ohněm vyplel sémě,jež zasili v prsť naší zeměJan Hus, Jeroným!

A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy,zde vyvolil si byt a chrám,v něm spasný obraz rajské děvynad oltář vztyčil k modlitbáma za slavíky štíhlé věžize staré kaple bludných kněžídva zvony vyrval ssutým zdím,dva zvony, s nichžto vyhlazenazlá dvojí líc, dvě kletá jmena:Jan Hus, Jeroným!

Tak sám ten arcikacíř dvojí,jenž chystal pravé víře zmar,měl nyní slavit v novém krojipád bludařství a církve zdar -Než, poprvé když v bytě novémzpěv jejich zazněl zvučným kovem,tu mnichy zděsil pekla šprým -Jak výsměch vzdorný v jejich celyty zvony nepodajné hřměly:Hus, Hus, Jeroným!

Hned snešeny jsou zvony s hůrya vytržena srdce z nichi přelity jsou v nové stvůry,jež vykropil a žehnal mnich,kol vryta do nich zbožná slova,šperk svatých znaků,jmena nová -kříž zvítězil nad čarem zlým:již umlklo na české nivě:Hus, Hus, Jeroným…

Leč nikoli! V tom kovu starémpřec vytrval i starý zvuka pod vnuceným cizím tvarembil tajně dávný srdce tluk.Jej nevytiskla z věrných zvonůmoc exorcismu, svatých konů,on pod útlakem pouze zdřím’,a duším věrným v jejich zněnívždy duníval jak dávné hřmění:Hus, Hus, Jeroným!

A teď jej slyší tisíc uší,těch družnýchzvonů pravý hlas,jenž z mrtvých srdcí k živým bušíjak mučedníků svatých vzkaz:„Jak zvonů nám, i lide, toběsok vyrval jaré srdce v zlobě,znak cizí údům vtiskna mdlým,byl’s přelit v nástroj svého vraha,z úst vyrvána Ti jména drahá:Jan Hus, Jeroným.“

Však nechať tebe přetvořilivšem zemím v pohrdu a smích,přec v mošně žebrácké ti zbylydva skvosty vzácné předků tvých:Ať svalili tvůj Sion v rumya zdeptali tvé smělé dumy,tvé bible vmetli v žár a dým:vždy tajně choval’s pravdy žízeň,s níž podstoupili ohně trýzeňJan Hus, Jeroným.

A druhý odkaz, klenot ryzí:to milý hlahol rodných slov;nechť přeléván ve tvary cizí,jím stále zvonil český kov.Ó chraň jej dál jak záři okapřed úskokem a zlobou soka,vždyť rosteš, vadneš, hyneš s ním -stůj v boji zaň jak tvrdá skála,jak dvojice ta velká stála:Jan Hus, Jeroným!

Je trudno kol. - Na nivy naševoj stínů slavý smutný vjezda mraky šeré halí plašenám dvojici těch jasných hvězd.Teď prapor světla lichá třáseň,a s ostychem jen volí báseňo řeči rodné sešlý rým -Pryč, péro chabé! - - Náhle ke mněhlas dalných zvonů donik’ temně:Hus, Hus, Jeroným!

Ó nebe, rozhluč uraganemtěch zvonů rety kovové,ať znovu svatým ohněm vzplanem’v jich staré písni hromové,ať v čela vrátí hrdé vzdorya zápal zhaslý v chabé zory,ať sílu pažím vdechnou mdlým,ať k novému se vypne vzletuduch český, z něhož bleskli světuJan Hus, Jeroným!