Písně otroka — II.

Nuže, prolom hrázi retů,bouře, jíž se prsa dmou,myšlénky jak blesky v letukřižující duše tmou,ohni studu, vichře zloby,z líných snů a těžké mdlobyvyburcujte strunu mou!

Nezlíhly se moje zpěvyv měkkém hnízdě vonných kštic,nehřálo je srdce děvy,na mém srdci sladce sníc,kmitly hlavou utýranou,když pod zpupné pěsti ranouv krvi zarděla se líc.

Ano, z krve, slz a žlučizrodily se v dobách zlých,když jsem patřil, kterak mučínásilník dav bratrů mých,když jsem marně skřípal zuby,vida, kterak biřic hrubýz našich muk si tropí smích.

Vím, že nebude tu vděku,vím, že řekne mnohý z vás:V týraného drsném skřekunení umění a krás,nade rmutnou doby vřavupovznášet má pěvec hlavuv slunných výsot čistý jas.

Snad to pravda. Ale volněkterak vzlétat v oblohu,na prsou když cítíš bolnětěžkou noční mátohu?Nemohu cit jiný pěti,než mi bouří v ňader změti —nemohu a nemohu!