Písně otroka — IV.

Z moře večera dech vane,ochlazuje žhoucí vzduch,vršky palem rozhoupanéoživuje divný ruch:smaragdové listů řasyšepotají tichou zvěst —

Večerních to stínů hlasy,duchů tajný zpěv to jest.

Rozumím já listů šumu,ztlumočím vám duchů vzkaz,podvečerní palem dumu,pohroužených v zašlý čas,kdy háj tento ve svém stínuviděl volný národ kvést —

Ach, to v šerém věků klínu,ach, to dávno, dávno jest.

Volnými jsme lidmi byli,patřila nám tato zem,pro sebe jsme ryli, sili,lán svůj střehli proti všem,vítězné jsme vedli válkyza svůj krb a za svou čest —

Jako z nedozírné dálkymatně ševelí ta zvěst.

Svoji vůli, svoje statkyměli jsme i svoji čest,nežli našich myslí zmatky,naše viny stihl trest,nežli ve prach slávu našistrhla cizí pěst a lest — —

Palem zkazku nyní plašíbiče svist a pouta chřest.