Písně otroka — VI.

Dost rabů zříme nablízku i v dáli,jichž stejně jako náš jhem skloněn týl,jež stejně potupný znak v čele pálí,jimž stejně bič a pouto za podíl.Ó, jest jich kolem jako písku v moři,kdož násilníkům bídně otročí,kdož s námi ždají vykoupení zořiz té noci, v níž se věky plahočí — —

Leč nejtrpčí my pijem’ kvas,všech nesem’ větší muku:nám jařmo dvojí hněte vaza dvojí pouto ruku.

Tam stejná pleť i kleslé ve jhu šíjei ruky, v nížto bič; tam stejný zvukz úst pochopů i zjařmených se lijea pán i rab jsou téhož děda vnuk.I zkazky znají, při nichž mocněj’ bijejich obou srdce v náhlém souznění,a když sok cizí v čest jich rodu plije,tu obou krev se stejně rozpění — —

Však jiná pleť v prach šlape nás,nám laje v cizím zvuku —nám jařmo dvojí hněte vaza dvojí pouto ruku.

V pleť barvy jiné šleh se pádněj’ vrýváa více bolí, cizí rukou dán;jen bázlivě nám slovo ze rtů splývá,neb zvuk ten cizí nenávidí pán.Vše odporno mu, co nám všeho dražší,zač on se nítí, protivno je nám,on z nás by vyrvat chtěl hlas krve našía předků znak a zvěst a jazyk sám —

Všech nejtrpčí my pijem’ kvas,všech nesem’ horší muku:nám cizí jařmo hněte vaza cizí pouto ruku.