Písně otroka — X.

Otrokyně žhavooká,hladkolící, pružnoboká,nohou lehkou jako péropřede mnou chvěj v poskoku,zatancuj, má bajadéro,nechť si místo zlata, slonikolem kotníků ti zvoníželezný šperk otroků!

Za let mladých temná kštice,krásných očí blýskavicečastokrát mou bytost celoustrhly ve svůj čarokruh,tiskna děvu v náruč vřelou,zapomněl jsem rabskou sudbu,vnímal jako plesnou hudbui sám pouta třeskný ruch.

Přede mnou zde víříš, lepá,pružný krok tvůj půdu tepá,vlají svůdně černé vlasy,a zas cítím kouzla moc,ze spod unylé tvé řasytemných očí hloubka bezdnájako nebes propast hvězdnáloudí v zapomnění noc.

Do té vábné do propastipohřbít hněvy své a strasti,z rubínové rtů tvých číšepíti opojivý med,ze sladkého jedu skrýše,jímž duch rázem zapomínáspáru, jenž se v ňadra vtíná,rabství potupy a běd.

Však jsi také v podnož dánatéhož sveřepého pána,jeho zvůle pouhá hříčka,v jeho rukou lehký míč;pouhým kynem svého víčkaza kus chleba tvému hladu,za cár pestrý tvoji vnadumůže urvat jeho chtíč.

Velikou pán milost činí,když svou zhrdá otrokyní,když smí otrok z číše pítitěch, jež pánu patří, vnad,v bouři smyslů zapomnítihrotu, jenž se v duši ryje,mrhat poslední vzdor šíje,jeho rabů množit řad.

Nuže, spěj v mou náruč vzpjatou,skloň se — Ne, ne! Deptni patoupohrdlivě druha žalů,jenž k tvé hanbě zírá něm,jenž jsa mužem, tvrdých svalů,zhoubci slouží otupěle,než by, mužně smrti čele,leb mu rozbil okovem!