Písně otroka — XII.

Ze všech kleteb otročiny,jíž nás stihl bůh,nejtrapnější, nejhroznějšíotrocký je duch.Hleďme kolem na své řady,co tu klamu, lsti a zrady,co tu nízkosti se plazí,co tu zášti srdce mrazí,co tu zmijípřed cizím se podle svíjí,svým pak vztekle syčí v sluch!

Hle! tu rab, jejž za hlídačeotrokář dal nám, —kterak zapírá nás rázemprodejný ten chám!Cit svůj, rozum, duši třebaprodává mu za kus chleba,číhá na kyn jeho brvy,by zdvih’ na nás důtky prvý,stokrát hůřeproti vlastním bratrům zuřenežli nepřítel náš sám.

Jiným otroctví tak vniklodo všech žil a šlach,že se hrbí dobrovolně,by je šlapal vrah,že se derou chtivě k němu,dotknout se jen šatů lemu,svábit na schýlené hlavypohled jeho pohrdavý,sypat květynoze, jež ty kopá skety,zlíbat jeho stopy prach.

Druzí zas boj mezi sebouvedou divoký,místo na zhoubce kyj berousoci na soky,raděj’ v zisk a radost vrahubratr maří bratra snahu,sami navzájem se bijem’,v útrobách svých vlastních ryjem’,srdce jásá,i když cizí zloba drásápadlé spoluotroky.

Což ach! stejný všech nás útisknikdy k pleci plecnepřirazí, nezvítězínikdy svatá věcv osobních těch vášní vření,kde zášť, závist chléb nám denní,což vzlet vyšší shody duhunerozklene v našem kruhu,který vřavouvěčně otřásá se dravoujako šelem lítých klec?!