Písně otroka — XIV.

Vari, Zpěve mračnobrvý!Již se tvá mi hnusí zvěst,v nížto s prachem, slzou, krvísmíšen pouta chřest.

Co je mi vůkol po rmutné vřavě,po všedním znoji, okovech mých —podoba světlá blíží se smavě,pouta skřek mění v hrdliček smích,věnčí mne snění makovou řásní,skutečna trudy směňuje básní,vznáší mne v éther z otrockých lích.

Zde jsem volný v modru šírém,hluboko se tratí zem,a hluk pustý s vášní víremnedoniká sem.

Vzdušná tu říše vidin a zdání,nehmotných zjevů tajemný ruch,žádný tu okov nepoutá vlánívětrných postav, nadzemských tuch,v nesmírno dumy peruť se šíří,v zoři krás věčných skví se a pýří —tělo nechť v poutech, králem je duch!

Jenom kyne a již vítávábnější mne sadnežli ten, kde z růží svítávelmogulův hrad.

V rozkošné síně jímá vše valembáječných svlačců lehounký vzmach,zaplétá v obří vějíře palemkalichů skvostných azur a nach,vlétajíc k nebi vzduchem se blýštístříbrná vláha, pádem se tříštío stupňů mramor v duhový prach.

Z vonného pak stínů přítmíroucho vlaje pavučí,nožky zvoní v ladné rytmyzlatou obručí,

v kadeří noci nad lunou skráníkmitá se věncem světlušek plam,na ňadrech v roušky průsvitné vlánínejdražší hoří Golkondy klam,krásněj’ však ještě pod řasou stinnoulíbezná světla září a kynouv úsměvu věčném k milostným hrám.

Zdvihám náruč s blahým vzlykem,zdvihám ruce — ký to třesk?Zařinklo mé pouto — Mžikemprchá vděk i lesk.

Kolem též řinčí okovy druhů,pod bičem sténá rodná tu krev,trhá mne dolů s oblačných luhů,rozkoš se mění v bolest a hněv;na místo písní krásy a něhybouří zas nitrem pod katů šlehynářku a pomsty divoký zpěv!