Písně otroka — XXI.

Ó jinochu, tys nadchl hrstku druhů,by vzepřela se hrdě strážcům svým,dlaň povysmekla z železného kruhua trapičovi zahrozila jím;leč pán tu zařval: „Kate, měj se k dílu,by ohromil vše rabstvo bledý strach!“Moc jeho snadno zlomila tvou sílua pod mečem tvá hlava klesla v prach.

Teď na tvém pustém hrobě pod čekanemrab šedý káže moudrou rozvahu:„Hle, smrtí potupnou ve květu rannémzde za šílenou pykal odvahu,tam jeho druhů zástup hustou mřížírve darmo, v temných slujích vadne chor,a všem nám jařma zdvojeného tíživrh’ na šíje ten pošetilý vzdor.“

Já volám však: Ó mučenníku juný,jak hvězda jitřní v naše temno zař!Ty mladá otrokyně, v lesku lunyhrob jeho kvítím nejsličnějším dař;však slzami jej nepokrápěj bolu,že ztratila jsi těchu jedinou —plač hrdostí, ty šťastná v děvic kolu,že milována byla’s hrdinou!

On žití okov střás, host jiných luhů,kde slunce věčné volnosti se skví,smrt jeho vítězstvím. A sudba druhůzda horší jest než naše otroctví?My v širším jenom žijem’ ve žaláři,a lepší podzemní jich temný kout:My pouta nesem’ v plné slunce zářia k tomu ještě hanbu, těžší pout.