Písně otroka — XXII.

Vidím snahy roztříštěné,slyším hesel pustou směs,duchů proud se různo žene,smetá dnes, co včera vznes’,každý hlásá nové zvěsti,každý jiné dráhy klestí,každým jitrem nový vůdcevstává s rušnou družinou —kéž by raděj’ všechny rucev houšť se shlukly družně spjatouza velikou, za všem svatou,za myšlénku jedinou!

Slyším rozlícenou váduo svobody podstatě,a budoucím lidstva řádupo křivd mrzkých rozvratě,zatím co nás všechny krušídále jho den ke dni tužší,na vše naše práva plinea v nás deptá lidskou čest —Mlčte, všechny snahy jiné,před tou jednou, nejdávnější,nejnutnější, nejhlavnější:nejprv z jařma šíji vznést!

Když se probral z omráčeníujařmený vrahem děd,v prvním hlavy povztyčeník této hvězdě upjal hled,k ní se našich otců zrakystále pjaly skrze mraky,z dětství všecko naše sněníprozařoval její svit —má-liž jiných světel chvění,bludiček rej kolotavýjediný ten maják pravýnaší spásy zaclonit?

Nejprv proti škůdců tlakuvšech se svorně vzepni šij,v jednom hustém, burném mrakuvšech nás hněv a vzdor se slij,v jeden příboj srazme plecezlomit pruty rabské klece,a když v odpoutané sílev náruč stisknem Svobodu,potom pravá bude chvílepřemýšlet a řešit, sníti,kterak dál ku světu jítiv řadě volných národů.