Touha po domově

Lešetínské zvony slyšet valné hony,přes pole a háje zní ten svatý hlas,hlaholí tak jasně, hlaholí tak krásně,Lešetínské zvony rád bych slyšel zas!

Chaloupka tam sivá, shrbená a křivápod mechem a slámou, chudým krovem svýmhejno dětí kryla, kuřátka jak čiláukrývá si kvočna křídlem šedivým.

Všichni pod večerem na zápraží šerémsedali jsme s matkou, otcem pospolu,ve blaženém snění k sobě přitulenipři slavičích zvonů jasném hlaholu.

Dětské moje čelo nejraděj’ tu dlelona rameně sestry, nejmilejší všech,v její duši bájí pučelo, jak v májizlatoušků se shlíží v jasných pramenech

Když ty zvony zněly, tu jsme spolu jeliv oblakovém voze v divný, krásný svět,kde jsou zámky zlaté, princezny v nich jaté,k tanci lesním ženkám zvoní zvonků květ.

Truchlily jste se mnou, zvony, hudbou temnou,když jsem otci lůžko v černé zemi stlal,a když stlali k němu srdci mateřskému,se sirotkem smutným hlas váš naříkal.

Milé sestry není, bratři rozptýleni,jak podzimní vítr listí rozvívá,kopřivy jen husté kryjou místo pusté,kde chaloupka naše stála šedivá.

Lešetínské zvony slyšet valné hony,přes pole a háje zní ten svatý hlas.Srdce touhou hyne, z prsou vzdech se vine:Kdy vás uslyším, ach! milé zvony, zas?!