Věřím

Ó Slovanstvo, ty obre trpaslíku,jenž slep a hluch se matně potácíš,pod meči vrahů zevšad krvácíša sám si v boky sterou vrážíš dýku,ach, teskným okem divé moře měřím,v němž toneš, bez kormidla pustý vrak,zřím propast pod tebou a kolem tebe mrak —a přece věřím.

Půl Evropy tve pusté hroby kryjí,ó Slavie, z nich věstí duchů kvil,jak bratr zaslepený bratra bil,jak sama vypěstila's chomol zmijí,jenž zubem jedovým tve uštknul plece…Hřmí darmo Baltem výstražný ten hlas,zřím, kterak starý hřích tě hubí zas —a věřím přece.

Tys rozedrána v kusy, rozdrobenaa zpurně trčí proti části čast,než četu jedinou ti v žertvu klást,radš ve jhu cizím hyne porobena;tu v propasti se šíří spáry maléa klíny umělými mrzký sporhloub ryjí zášť a ješitnost a vzdor —přec věřím stále.

Vše, všechno spojilo se proti tobě:Lest nepřátel i vlastní nerozum,stín hříchů dávných, slávy padlé rumi předků záští, neztlumené v hrobě,chtíč sobců po zisku a marné chvále,i trety dětinské a titěry,ba, hlásky nicotné a litery —Přec věřím dále.

I sám ten cit, jenž zemi s nebem pojí,nás rozdvojuje, víry svatý vznět,kříž, symbol smíření pro celý svět,nám v různém tvaru znamením je k boji.»Mou víru přijmi«, znějí příkrá slova,»sic nejsi bratr můj a zhyň si jen!«Ty hlasy slyším smuten, zahanben —přec veřím znova.

Tu jeden bratra bratrem nechce míti,že krojem cizinským se přioděl,že boje ruch mu zkalil rodný pel;a ten zas hrdě onoho se štítí,že jak on cizím nepyšní se peřímneb za lecjakou perlu skleněnousvou volnost vrahu nedal výměnou —A přece věřím.

Tu velký na malého zpupně shlížía hrdě tupí jeho skromný vzmach,tu malé od velkého pudí strach,že raděj' v podnož nepřátel se níží — —Tak tvoje rodina se sváří hněvně,druh vidí druha bez soucitu mříta ještě vrahu pomáhá jej bít —přec věřím pevně.

Přec pevně věřím, stále věřit budu,že splyne lad v tu vřavu zmatenou,že všechny propasti se překlenoua roztrhnou se mračna lží a bludů,jež Slávy zastiňují šťastné hvězdy;že chaos rozmetaných údů těchkdys v jedno tělo spojí boží dech,v to věřím vezdy.

Ó věřím, ohromný ty slávský světe,že mine tvého ponížení noc,že zableskne ti sláva, štěstí, moc,i národ můj že plně tebou zkvete;a k nebi ždám, by v západ můj se šeřilté zory krásné aspoň první jas,v niž doufal jsem tak pevně v každý časa vroucně věřil.

(Z Nových písní.)