Sekáči — II.

Na širokých polích,na dalekých políchjaká krása dnes!Stébel husté davyvýše mužské hlavystojí jako les.

Klasů jasné vlnytěžkým zrním plnyšumí vedle cest,a když van je sehne,mezi nimi šlehnena sta modrých hvězd.

V brokátovém hávě,v plné letní slávězáří každý lán,těší se své kráse,všecek usmívá se,sluncem zulíbán.

Však tu nivou náhleprochvělo cos táhlejako teskný vzdech,jakby všechno zbledlo,s uleknutím vzhledlok hrstce šedých střech.

Odtud blesklo cosi —zasvitly tam kosyv jitřním pablesku,s nimi na rameněmuži odměřeněvyšli na stezku.

Postavy to silné;ruce tvrdé žilné;osmahlá je pleť;i hruď, zpráhlá žárem,režných košil spáremsvítí jako měď.

Sbor ten, s krbci v pasu,došel k moři klasů,kosy sklonil v zem,nahoře pak na něsložil drsné dlaně,chvíli postál něm.

Ještě v zadumánírozhlíží se plánípřes ten zlatý les,pnoucí se tu v pýšepo široké líšenaposledy dnes.