Sekáči — IX.

Kraj celý oživ’ prací dělných rukou,zní šíro hudbou žatvy různorukou:tu smích, tam spor, v šum hrabic srpy zvoní,křik dozorců lid k nové píli honí.A třeba povzbudit je rázným slovem,neb slunná výš teď sálá žhoucím kovema vlnám ohnivým, v nichž hoří niva,teď podobá se zlatá spousta žniva.Na hlavě mladá žnečka šátku řasyv šíř stele před publikem slunce žhavým,že zdá se, jak by třepal mezi klasykýs motýl obr křídlem červenavým,však nadarmo: dál proudy s čela kanouv líc do brunatna sluncem ožehanou.Vše tone v potu, co zde kosí, váže,ret jedva ovlažený voudou žbánuzas dychtí po něm, klesá mdlobou páže,i hlas již vázne v hrdle ženci, pánu,ba ztich’ skřivan, věčný hudec lánu.

Však teď se blíží slunce k půli dráhy,zvon polední se z dědin ozve záhy.Tu veseleji opět kosa šlehla,řad sekáčů se vzpružil poumdlený,by rychle úzká klasů prouha lehla,jež doposud je od paloučku dělí,kde pod starého dubu větví stinnouhlad utiší a chvíli odpočinou.

Tam nad kořeny, které spletí hadův šíř mohutnými hrboly se plazí,v té výhni kol se šeří ostrov chladu,kam slunce žár si marně cestu razístem rozsochatých větví hrbolatých,jež zapleteny hustě, křivolacev síť divotvárných suků uzlovatýchse tmějí v zelenavém listí mrace.Řad věků prch’, než obrovskému kmenutak divně rozbrázdily černou kůru,než listů krov, jenž jako dóm se klene,tak vysoko se vypjal k nebi vzhůru,než větve samy vzrostly v silné kmeny,v tu dálku širým kruhem rozpřaženy.

Ó, kdyby dub ten vypravovat uměl,jak dlouhou, divnou kroniku by šumě!Snad můž’ se řadit do slavené četytěch patriarchů mezi stromy kmety,těch obrů sem tam v českém kraji zbylých,již hledí ze sna do přítomné doby,těch pamětníků věrných, zasmušilýchnad pokolení dávno zašlých hroby,jak dub jest onen, jemuž vínek láskybáj zavěsila na pně kůru šerou,a pod nímž dosud snějí černovláskyo vládci jatém Kresinovou dcerou.

Snad roven stářím peruckému dědui ten zde vzrostl v bájných věků šedu,snad pamatuje zápas ještě mnohý,v němž kříž tu plašil staré předků bohy,a jistě stál již, kdy zhas’ na prestolerod vzešlý k slávě od prostého pluhu,jenž z pohrdou zřel na otecké role,lid vodě cizí do našeho luhu,strom tento spatřil, kterak nad vršinouhrad vypjal se, jež nyní zříceninou,pak zočil vojska mrak pod kopí lesem,v jichž praporcích se kříže krví rděly,leč kalich zpět je hnal a pod kolesemspoust vozových za nimi lány hřměly,dál střídaly se nové dějů změny,zář slávy, bída, požár vsí a pleny,až shlédl v dálku plížiti se kolemřad psanců, bibli celujících s bolema mnichy obklopené drábů četouv žár metat kralickou tu setbu kletou -Dál opět vojska vídal v časů tokui průvod časem nádherný, kde zlatemřád svítil na prsou, kord podle bokui klobouk tříhranný nad pestrým šatem,kde křišťál jasný na nosítkách zlatýchtvář sličnou jevil hrdé krasavicepod sněžnou závějí kštic šperkem spjatých,v nichž démantů hrála blýskavice,že oslněn a podivením němýlid vůkol rabsky klonil se až k zemi.

Leč zář té nádhery, ty voje dravépřec byly tu jen zjevy přelétavé,tou nivou mýjeli jak ptactvo cizí,jež zastře časem oblohu a zmizí.Však jeden obraz po všechny dlouhé věky,co dub se dívá lidských dějů změně,své strasti všední a své prosté vděkymu stejny málem obdivoval denně,a když ta cizí vidma prchla vidu,vždy sám tu zbýval: - věčná práce lidu.Nechť král se střídal s králem, nové rodytrůn tyčili nad vybranými body,ať šla jim v patách pohroma a sláva,i tento kraj ať střídal pány svoje,ať měnily se úřady a práva,i mrav a víra způsobli kroje: -vždy strom ten vídal hloučky lidu kolemsít, žíti, krušně plahočit se polem,a v poledním je odpočinku krátkémtak stejně hostil řed mnohými věky,jak nyní vítá sekáče svým chládkemku sladké pohově na pažit měkký.A dokud na posledním ze svých sukůpeň vetchý zachová si zeleň chudou,i po staletích vnuci jejich vnukůsvé kosy pod ním naklepávat budou.

A nechť si lidstvo k výši jakékolisvým duchem vzlétne, zjemní svoje žití,ta práce prastará na plodné rolivždy základem přec bude jeho bytí.Měst hlučný ruch a všechen přepych skvělý,řád společnosti se svých strážců šikem,zář vědy, poklad vzdělanosti celý -to všechno v nic by zvrátilo se mžikem,verš poetů by ztich’ i louten zvuky,i štětec s dlátem kles’ by z umné rukyve chrámu krásy zpustlém - kdyby v luhudlaň drsná srpu nechala i pluhu:ta práce všední dosahem je prvá,jsou bez ní všechny stavby ducha vratky,neb šťáva životní, jíž lidstvo trvá,jen tam se prýští - z ňader Země matky!

Ten kov, jenž půdu brázdí, klasy seče,měl zemí vládnout, ale z dávné dobysvět podmanil jen v divém tvaru meče,a teď i meč sám klesl do poroby:teď železu, ať ničí nebo tvoří,kov třpytný vládne, jemuž věk se koří.

Co dub ten hledí kol na širé líchy,vždy viděl na nich práci blahočinnoušíj skláněti pod jařmem panské pýchy:Tam, sporý rum kde zarost’ ostružinou,kdys hradní velmoži lid kraje hnětli,naň každý věk jen těžší důtky pletli.Jen jednou kosy vzpřímily se vzdorněa klanici zatk’ rolník za lem škorněa mlatec vítězným se pomstil tepemna panských lebkách okovaným cepem -pak v horší ještě otročili muceaž do časů, kdy klaněli se holi,jíž vládla vrchnost s pudrem na paruce.Teď slávu rokoka již snědli moli,i vzpomínka na drábskou hůl se ztrácí…Nuž, plný spásy den zda vzešel k práci?Zda pro sebe tu na svém šťastna tvoří?Zdaž toho, který pro jiné se moří,krov aspoň vlídný v jizbu vzdušnou vítá,kde chleba dostatek stůl prostá skytá,zda k sobě může nachýlit a dětemtéž časem haluz s jasným ducha květem?Zda čest a vážnost jeho píli kynou,ret žádný s pohrdou se neukřivínad prostou kytlí s čerstvou role hlinou,nad rukou zjizvenou, jež lidstvo živí?

Z mlh teprv kmitá Zora spásy mladá,svit semotam i v tiché lány padá.Zda ještě pean Práce oslavenédub starý uslyší, pod jehož krovemdlel právě básník v kraji pohádkovéma sekáčů teď hloučky unavenékvas chudý koření si prostým slovem?