Sekáči — VIII.

Myšlenky sekáčů.Starý.

Co my jsme se natančilispolu vesele,co jsme, koso, pokosilipšenky, jetele!A nechť hlava teď se bělá,nakřivuje plec,ruka stará dále tančitmusí s tebou přec.Koso, neustaň,dokud slouží dlaň!

U syna sic, Bohu díky,suchý koutek mám,ale chuďas drobet chlebas nouzí shání sám.Z holých dlaní hejno dětíuživit je kříž -nesmí k tomu starý tátapadnout na obtíž.Koso, neustaň,dokud stačí dlaň!

Beztoho za krátkou dobubude konec as,službu vypoví mi ruka,stářím klesne vaz,a pak musím rozloučit senavždy s robotou,chodit pěkně po staveníchv pátek žebrotou.Koso, braň se, braň,dokud stačí dlaň!

Za humny už jiný sekáčočekává mne,samého mě jako stéblorázem podetne.Po lopotě odpočinutamhle nad boryna hřbitově vedle vráteku své Barbory.Koso, neustaň,dokud slouží dlaň!

Ženich

Kosa kruhem zavíří,složí k řádce řádku,by též halíř k halíři,klad se na hromádku.Svatba bude za krátko,třeba platit štolu,až, mé drahé děvčátko,z chrámu půjdem spolu.

Samo potom obilíklást se bude řadou,vzpomenu-li co chvílina svou ženu mladou.A když kraj se zašeří,půjdu vesel domů,kde mě přijme k večeřia s hubičkou k tomu.

Budem v polích, ve dvořespolu práci shánět,úsporu si k úspoředo truhlice shránět,bude těšit za krátkostříbrným nás hlasem,koupíme si prasátkoa snad kravku časem.

A bůh dá, že k posledui svou vlastní střechupořídit si dovedu,třeba z došků, mechu,usedneme pod jabloňve svém vlastním sádku -Vesele dál, koso, zvoň,a klaď k řádce řádku!

Starší muž

Lopotila se mnou ženaod úsvitu do noci,pak i synek mladou rukou,dcera byla k pomoci,scházely se, trocha k troše,trpce naspořené groše,každý z nich byl skropen potemz vrásek čela našeho - -Vzpomenu-li, takhle kosouvztekle máchnout do všeho!

Pojednou sem zpráva letí,jaký v městě shon a hluk:zpronevěra - hýřili tamz mozolů sta chudých ruk!Rázem bylo po všem veta,zač jsme soužili se leta,nechť si potom kočár vezlk soudu toho, onoho - -Věru kosou, jenom kosou,takhle kosou do toho!

Žena ulehla z té rány -dosud chodí jako duch.Drahé léky - práce málo -u žida mi roste dluh.Zmizel ženich naší Bětky,lačný jen té peněz špetky,ona teď jak stín se plouží,stále pláče pro něho - -Jářku, kosou, jenom kosou,takhle kosou do všeho!

A teď pomocník mi ještě,Józa můj, na vojnu vzat,když mi rozkvet’ v plné síle,do práce jak lítý kat.Nyní steskem hlavu věsía snad chřadne v dálce kdesi,nebo zvětřilce mi vrátímísto synka hodného -Inu, kosou, jenom kosou,takhle kosou do všeho!

Šimon

Jeden pluhem brázdy ryl,potem svým je smáčel,druhý pilně zrní sil,třetí pole zvláčel,a když vzejde klasů houšťna bohaté líše,ten, kdo prstem nehnul tam,obchází jí v pýše.

Vedrem s čela prýští pot,umdlévají páže,hejno lidí o překotkosí, hrabe, váže,jenom jeden ve stínuhoví sobě tady,hledě vesel, jak mu tamrostou snopů řady.

Mlatci tepou o závod,až je ruka brní,a s čel jejich horký potskrápá v jasné zrní,v sýpce pak jich dílo pánzkumným zrakem cení,rád, že pšenky hromaduv kupu zlata změní.

A když mouku vyrobípráce mlánské chasy,nejbělejší ozdobídortem panské kvasy,z nejhoršího pak chleba kusstačí na den celýtěm, co v potu orali,sili, žali, mleli.

Mladík

S hráběmi a srpemděvčátka už jdouve vysokém žitěbílou pěšinou,a já sebe sámčastokrát se ptám,proč z nich vidím ustavičnějen tu jedinou.

Rozkývá-li stéblavánku tichý šust,myslím na krok lehký,svižný její vzrůst,akdyž v osenímák se rumění,vidím její zapýření,úsměv milých úst.

Z chrpy, která kmitnepodmou ocelí,svitne modrých očípohled veselýa hned celá zemrozkvete mi v něm,jak bych kráčel nejkrásnějšíjarní nedělí.

Zmizelami v žitěza vysoký klas,nad ním třepetá sejenom světlý vlas,koso, v hon se dej,cestu prosekej,ať ji spatřím s hlavy k patěcelou krásnou zas!

Mladý manžel

Odveď jsem si od oltářeženušku jak růže květ,jeden zpěv a jedna zářebyl mi tehdáž celý svět.Řek jsem: Tvé ručky bíléneosmáhnou v hrubém díle,nechť sama ztvrdne pracímoje dlaň jak oblázek,bych tě mohl doma chovatjako drahý obrázek.

Tu se odkuds vrátil z dálky,hráč a hýřil, mladý pán,ze zahálky do zahálky,našperkován, ulízán.A když prvně jsem ho zočil,kterak okem lačným točilpo zástupu ženské chasy,zlá mě jala předtucha -Radost prchla od té chvíle,černý pták mi used’ v týle,věčně skuhrá do ucha.

Divný úsměv, šepot lidídobré věci nevěstí,lecos vlastní zrak můj vidí,z čeho tuším neštěstí.Strach se druží k mojim pracím,zamračen se v jizbu vracím,odkud všechny chvíle zlatévichrem zlým jsou rozváty -Žena přísahá sic, pláče,ale mně dál v ucho kráčetemný havran proklatý.

Co můj život? Z jitra k šeruv zimní mráz i letní žárza tuhou se prací berupro kus chleba, šatu cár.Jenom jedna hvězda světlána mém tmavém nebi zkvetla,jedna v poušti růže krásnáza můj trud a horký pot:chtěl jsem jen, by láska ženyblažila mě bez promeny,ta mi dražší nad život.Zatím co zde s kosou pílído umdlení moje pěst,hejsek líný, rozmařilý,snad tam spřádá svůdnou lest,aby hříčkou beze studumohl ukrátit si nudu - -Ne! - Již pouhým pomyšlenímpěsť mi svírá lítý hněv,všechna se mi k čelu valí,rudou mlhou oči kalívztekem rozpěněná krev.

Ještě chvilkou mračno mizí,červa v duši přemáhám,mimo pouštím šepty cizí,věřím ženy přísahám.Jestli však mé oči jednouv lotřích drápech poklad shlednou,který jediný mne těšilpod tou boží oblohou:kosa má se strašně mihne,nechť ať potom skáza stihnei mou hlavu nebohou!

Jiskra

Raděj než kositv úpalu lánpod lipou v chládkuzvedal bych žbán,zvonil tam skleničkou,šenkýřku mladičkouvolal jak pán. - -Přeškoda jen,že je to sen,lípa i sklenička,hezounká vdovička,pivečko křennašinci nekvetou ve všední den.

Našinci teprvpřed nedělímůže se zdátio veselí,zbude-li v sobotuna trochu výskotudo pondělí. -Panská jen lestkalendář jest,týden teď v oplátkuv jinakém pořádkuměl by se vést:všední den jediný, neděl mít šest.

V ledačem chtěl bychzavésti řádna chvilku aspoňjinačí řád,jednou též po prácinašinci v palácibažantů přát,panský pak hostchleb měj - a dost!Vodou jej zavlažuj,a k tomu rozvažuj:Střídmost je cnost,nejlepší s málem je spokojenost.

Ale co platnopřát si a chtět,po staru dále,točí se svět,nejraděj’ chuďasuuchystá ke kvasus pelyňkem jed. -Mně však je hej,děj se co děj,chvíli tu zůstanu,čapku pak na stranu,zavolám: Ej,vesničko, krajino dobře se měj!

S loučením nemámveliký žel,pěkně jít krajemv šířku i dél,pro dělné pravice,všude zrá pšenice,řepa i chmel.Dojde-li dechna stranách všech,z korábu v přístavupošlu sto pozdravůdo milých Čech,o chleba poprosím daleký břeh.

Lehko mi ještěbez ženských pout,dokud se v pevnýneskrčím kout,když malí naháčichytnou tě v chumáči,těžko se hnou.Zkalí mu zrakstarostí mrak:hořký květ chudiněrozkvetá v rodině -snad i já pakpřestanu pět si jak v povětří pták.

A přece myslveselá násjediná hřejev chudoby mráz,všechny s ní klopoty,svízele, roboty,přežiješ snáz;do šedin svých,dočkám-li jih,kéž se jí nezbavím,potomkům zůstavímdo trampot zlýchdědictvím aspoň svůj veselý smích.