Sekáči — XIV.

Den horkých lopot končí zponenáhla,sic ještě světel záplavou se třpytípláň obilí a strnisk neobsáhlá,ba, jasněji vše západem se nítí,jak v záři požáru ty hloučky planou,jež rovinou se hemží požehnanou,jak řeřavy se blýští snopy valné,jichž mandele tu rostou v dlouhé řady, -však nejsou to již denní svity palné,v ty ohně večer již své mísí chlady,skráň ženců zpocenou svým suší dechem,je těší blízkost želaného klidua naposledy ještě pilným spěchemdav rozvlňuje znaveného lidu.

A nebe zvolna shledává své divy,by v pohádkových vidin říši dušnouzrak odloudilo od střízlivé nivy,snů kouzlem nahradilo práci krušnou.Dne jednotvárná běl a modro žhavéhře ustupuje barev mihotavé,v nichž obraznost jen roznícená hýří.Nad slunce sklonem třpytnou klene bránuze zlata, nachu, z oblačného chmýří,jež nádherným plá vidmem tulipánůa krasších květů duhovými světly,jež v edenských snad jenom hájích kvetly.Jak zarudlého zlata oblou deskunad obzorem, jenž hoří v jeho blesku,zříš slunce žhnoucí, divně zveličené,střel démantových věncem obklíčené, -ty prostřelují kolkol všemi směrypýř oblaků, jež nad ním v nebi plovou,to divné ptactvo s ohnivými perya s hrudí zlatou, růžnou, fialovou.

Od práce všední, zvyklých rysů kraje,vzleť nyní, duchu, v neznámo a taje!Teď čas tě zove myšlenek a snění,ó parobe, jenž’s umdlel prací tuhou:ty oblaky, jež divně západ měnía barví světel nevídaných duhou,toť výspy blažených, jež na jezeratě loudí báječná od rmutné hroudy,v níž krtkem ryl jsi z rána do večera -snů napni plachtu nad zářnými proudy!Ty navždy přikovaný k úzké líše,teď volně můžeš do daleka plouti,zřít jihu skvoucí květ, strž aplské říšena této vzdušné po oblacích pouti.A bytost udeptaná v zemském prachumůž’ povznésti se v čistý éther duše,vzít od červánků světlá křídla z nachua zaletěti k tajů hvězdných tuše.

Slyš! náhle do šumného žatvy shonuvpad’ jasný hlahol vesnického zvonu.A všechny rázem oněměly zvukykos, hrabic, vozů, pokřik, smích a pěnípřed toho srdce kovového tluky,jímž jakby chvělo jiných světů snění.Tak divně vpadly v pustou vřavu denníjak ztraceného ráje hudba dalná,jež z prachu, temna k jasu, povznesenízve mnohý věk již pokolení vlaná -sic darmo stále: dál se v prachu ryjedav uhnětených rabů bez oddechua v tupý sluch ta božská melodiejen v matném z dálky zaznívá jim echu.

Dav ženců ztichlý vnímá hudbu tklivou,jež hlaholí se s věže rodné vísky,teď přidružil k ní za sousední nivousvé klekání kýs jiný kostel blízký,teď třetí zapěl v zářném nebesklonu,kdes jiný za řekou, za pruhem lesa,a spojeným již chorálem svých zvonůkraj celý k nebi touží, teskní,plesá.