Resignace

Hrom, jímž tvé nebe, Bože, zní,jenž i ten zemský atom zříš,já vzývám, štíte poslední,skloň milostiv se ke mně blíž!

Hádankám tmavým vůle tvojíi stínu rajských světel tvých,podléhá lidský duch v zlém boji,však Věčný co chce, — není hřích.

Ó na mne v chvíli pokušenía v úzkostech a ve slzách,svou dobrotou ztiš vášní vření,svou láskou, smírem zmírni strach!

Když mimo tebe v srdci vřelocos zpupného, čím bují zmar,tvé oko v nebezpeč mou zřelo,tvé lásky přehlédniž to žár!

Tož srdce, nač lkáš v zoufalosti?Nač v temnu zní tvůj smutný hlas?Svor dumy odhoď, k blaženostiBůh přece všecky stvořil nás!

Žel, srdce moje lidsky cítí,viz slzu mou a slyš můj vzdech,že otráveno jest mé žití,to cítím v sledních zápasech!

Však resignovat chci z vší síly,za každou ránu dík vzdát jen,ať ztichne srdce vzdech, jenž kvílí,pryč, slzo, jíž hled zasmušen!

Plášť chmurný, jímž chce noc mne krýti ducha bez vší naděje,ten spadni, Bože, v jitra svit,jenž slunce tvé mi odkreje!