Nelze zapomníti

Ne zmínky není o něm víc, je kleté jeho jmeno,mým zakázáno pro vždy rtům dřív často vysloveno.Od žertu v žert mne ženou dál, a smích když v oku svítí,tu myslí, že jsem zapomněl — mně nelze zapomníti.

Dí: Půvab jest prý ve změně, jež jiné láká, baví.Však v nejdálnějších končinách můj neroztá stesk tmavý,já dlouho nezřel údol ten, kam chodíval rád sníti,ni hustý onen hlohu keř — však nelze zapomníti!

Co bylo mým, ach toho jest svět kolem plný, plný,ve záři slunce vrch to dí, to na moři dí vlny,když slunce v sklonu západ kdy se nachu září nítí,jej zpátky volá každý list, ne, nelze zapomníti! .

Dí, že jest nejbujnější všech, že našel svoje štěstí,dí, on prý na mne zapomněl — já neslyším ty zvěsti,on zápasí snad jako já a bol a stud když cítí,tu, jestli jak já miloval — pak nemůž zapomníti!