Trojí setkání

Kdys věnec měla z růží,když poprv jsem ji zřel,tvář sněžná jen se stkvělave vlasu, jenž se tměl.Jak splývala jí chůze,jak sladce zvonil hlas,že neví, co je starost,děl úsměv, v kterém jas.Jen v tanci se mi mihla,však posavad ji zřímnad sněžným děcka čílkems tím věncem růžovým.

Na sněžné skráni mělapak oranžový květ,víc byla zamyšlená,než poprv jsem ji zhled.Po boku muž jí kráčelji těšiti, měl spěch,že neuzří víc domov,mi zradil její vzdech.Jen chvilku se mně mihla,však posavád ji zřímnad sněžným ženy čílkems tím květem bělostným.

A dávno není tomu,co jsem ji viděl zas,na místo věnce závojvdov halil její vlas.A nikoho tu není,by za ruku ji vzal,ji jemně v své tisk, v bolus ní družně zaplakal.A přece ač se mihlas tím srdcem zlomeným,já v květu, v lesku mládíji s těmi věnci zřím.