Javorové housle

Jíž brzy bylo k svítání,když hoch odjížděl po stráni,by s dnem k panence toužil zpět,pro niž ho těšil širý svět.

Však nebyl lásce ještě rok,a přijížděl též šťastný sok,a nebylo jí dvě leta,když jeho radosť odkvetá.

Potůček s břehem zeleným,hoch s klidem v duši zkaleným,potůček jasný, veselý —ne šťasten vždy, kdo neželí.

Vyrostl javor na břehu,by ptáčkům dával noclehu,a v šíř své větve rozkládá,a tajný žal v nich upřádá.

Jdou lidé — javor podťalia krásné větve odňali,a na to nikdo nedbal z nich,že slyšet pláč a žádný smích.

Bez listí, pustá obora —jde hoch, má housle z javora,a kam on k lidem zabloudí,tam pláč a rozkoš vyloudí.

„Pojď, hudečku, jenž všude znám,pojď, zavítej a zahřej nám,hle — svatbu, hosti, nevěstu,bys posilnil je na cestu.“

Nevěsta, ženich do páru,a v hostech plno rozmaru,a veselosť a bujný šprým —to rozpouští zlou starosť v dým.

Hoch zpustil — jak když zavolá,vše postaví se do kola,zavejskli — dnes to není hřích,nevěsta, ženich samý smích.

A když hoch zahrál po druhy,hlas známý projel soudruhy —nevěsta náhle zděšená,jak holubice zplašená.

A když hoch zahrál po třetí,jak když jí dýka proletí —vyzvání zvony na cestu,mládenci nesou nevěstu —

Bez listí, pustá obora,jde hoch, má housle z javora;potůček jasný, veselý —ne šťasten vždy, kdo neželí.