Na matčině rově

Zemřela matka v žalu a stesku —matičko drahá, jak se to spí?Neb co je rosa květnému lesku,vláha i rosa zemřela s ní.

Ach, měla rosy, měla jí třebadceruška — růže, poupě i květ,mnoho jí pláče, nedosti chleba,šla tedy s pláčem v daleký svět.

Volali na ni mladí i staří:„Pojď, růže, zjasni nebeský hled,utřem ti kapky s kvetoucích tváří,dej nám jich sladký zlíbati med!“

Líbal ji jeden s hlaďounkou lící,líbal jí oko, z červánků ret,a tu se zdálo, co lehko říci,že sňali ráj v hru mladistvých let.

A tu se zdálo, lehko co věřit:luna i hvězdy tkaly jim sen,krásný ten svět jich ráj nemoh’ změřit,byl to pln vůně májový den.

A tu se zdálo, těžko co bývá:sen jich že nemá probuzení,že dokud růži slavíček zpívá,jaro je věčné, bez znavení.

A tu se stalo, jak v té pohádce,že se to všecko rozplynulo,a že co na rtech zulíbal sladce,vzdechů se z nich pak vyřinulo.

A tu se stalo, často co bývá:bez rosy růže, pustý byl svět,a co se slzí zoufale skrývá,vyteklo na tvář z pramene běd.

A kde si lehla, bez klidu spala,a kde se kryla, hrozný byl krov,bloudila světem, hledala, štkala,až našla matku a její rov.

A na rov klesla schýlená růže —„Matičko drahá, poslyš můj žal,srdce by ztichlo, ale nemůže,žádná tu kapka, hrozný tu pal!“

A co nenašla v celičkém světě —matičky rov jak poduška změk’,kapala rosa jak v teplém letě,a noci spánek do očí tek’.

A černým stínům zamknuty brány —zamklo je k matce povzdechnutí,matčiny prsty zavřely rány —ach, kdo by přál jí procitnutí?