Pomník

„Ty starý hrobníku, tys němý,když o starém chcem slyšet hřbitově,kde rovy srovnány jsou s zemía jediný jen pomník na rově.“

* * *

Máť hřbitov, děti, pamět krátkou,stár, zapomíná také do hola,jak ospalý bdí nad památkou,už sám je s mrtvolami mrtvola.

Pak marné všecko naše ptaní,kdo byli, jež bral v nocleh, za hosti:rod, jmeno, statek, zaměstnání —tu vizte, ukáže vám na kosti.

Jeť k smíchu mně ten kámen bílý,že ještě chce si hráti na pomník,ten šlechtic schudlý, pošetilý,jenž neví, že je dávno nebožtík.

Byl anděl kdys, teď kus té hlavymu v blátě s lebkami se kutálí,měl těžká roucha, zlatohavy,teď v cáry mu je větry zcuchaly.

Kdys nápis měl, a čas mu brouskemaž k nepoznání slova ubrousil,měl křídla, čas je kus za kouskem,jak ptačí pírka škubal, potrousil.

Měl pochodeň kdys v ruce jedné,měl v druhé k právu pozdvižený meč —teď lidské oko nedohledne,nač chtěl si svítit a nač míti seč.

A přec chce mluvit? Jedno jmeno,nechť jmenuje jen jedno století,jež v hroby tam je rozloženo,a pohne celých věků pečetí!

Čí byly rozryté ty rovy,kde v nepořádku všeho stavu hnát,vrah, lotr, dcera, otec — kdo ví,co líbá se tam za noc na stokrát!

Kdo byli, kdo? Snad žilou našíplá krev jich, z věků k nám až scezená,snad naše ptaní, milí braši,je poslední jich v světě ozvěna.

Nic neví. Jest to mluvka prázný,k nám z mrtvol jen se hlásí o slovo,a přemluví jen živé blázny,že jím ti mrtví živnou na novo.

A to jest pomník! Zejtra s pluhemjde oráč, hroby zorá do řádků,zrn zaseje, vše bude luhem —komu že pomník stál tam v památku?