V přírodě — CLX.

K té lidstva oponě se pídím —čas za ní kryje zašlá léta,a jestli odhrne ji, zvidím,kdo vládli od počátku světa.

Čas rozhrnul ji z vlastní choutky,i vidím zrovna do průčelny,tam visí králové co loutkya každý z nich je nesmrtelný.

Má o tom v ruce tlustou knihu,má podpisy a pergameny,však takto jdou již oudy z klihua pravý zmatek s jejich jmeny.

Tvář bez podoby, prázna, hlucha,jen krev jim kane s bledých spánků,a takto nikde stopy ducha,a světla jen jak při kahánku.

„Jen zas to zahrň, půjdu dále,toť divadlo je příliš chudé.“Čas usmál se: „A nemít krále,co vám z těch vašich dějin zbude?“