V přírodě — CLXVIII.

Na hrobech lidstva, zvadlá v lícismrt potkala se s životem,dva unavení vandrovníci,teď oba jdou tak plihotem.

A život zpomínal si v žalu,co krásných poupat nasil v svět,snah, myšlenek a ideálů,až pučel k nebi lidstva květ.

Smrt zpomíná si v tiché slasti,jak s umíráčkem, zvukem hranvšem hrála marše do propastía na klíč zamkla do svých bran.

Šel život, okem vyčítavýmjí v ledovou pohlednul líc:„Tam dovedlas to chtíčem dravýmteď není smrt ni život víc.“

Smrt stojí v hrobů klidné zbrojia povídá k té obvině:„Zde vezmi ruku, dej mi svoji,takť spravedlivo jedině.“