V přírodě — CXII.

V duši mé vždy jako v lese,a ten les též němý, bez řeči.Zdaž i duše má v svou jeseňs písněmi se jednou odmlčí?

Zdaž i listí moje blednoucpočne padat sobě v úlevu,že i ptáčku, jenž to vidí,smutno, v odlet, jen ne do zpěvu?

Zdaž mých sadů větev každázapomene dávný jara dech,že jen zbude drsná, holá,větru v pláč a kavkám na posměch?

Zdaž má píseň, jak ty stromy,chladnouc přikrčí se do mechu,že i tomu broučku zima,jenž v něm darmo hledal oddechu?

Marné ptaní; vše to přijde,toť jen konec v samém počátku.Přijdou i ty sněhy bílézasypat mou lidem památku.