V přírodě — CXIII.

Kraj beze zvuku, sněhem kvete,svět velká sněhu lučina,v sněhu se černá nahé proutí,jím táhne sýkor družina.

To bludných sýkor sykotánímou duši smutkem proletí:to tedy vše, co na nás došloz dob nejkraššího podletí!

To tedy vše, co zbylo rokupo nesmírné té radosti,po květech, tisíceré písni,po nadšení a mladosti!

To vše, čím jaro dosud žije,ten nejslavnější poeta:že jeho píseň sýkorkaminad sirým proutím oblétá!

Ba je to vše, a jedva hlásekvychladlým vzduchem proniká —tu chceš-li, duše moje, zkoumej,co nesmrtelnost básníka.