V přírodě — CXLII.

Ptačími ústy, okem poupatkdyž promluvil a mrkal svět —šel větřík jak turecký sultána líbal každou mladou snět.

A snad že podnapil se vůní,od polí k lesům vrávorá,na polích dupne si jak šuhaja lesům vejskne do dvora.

Tam teplou rozjařený vlahouverš kuje v pěkné rozměře —jej básnil své na poctu růži,teď hvízdá jej tam do keře.

A růže v keři uzarděláposlouchá v duši napjata:„Ty krásná růže, srdce dej mi,já dám ti za ně poupata.“

A co jak se dálo dále,to na vážky my nebéřem;však ráno prý ho našly včelky,to spal tam ještě pod keřem.