V přírodě — XCIX.

Já smrt přistihnul na číhanéa v hněvu ved’ ji k přírodě:„Tu rdousí nám jenom ty dobréa špatní jsou u výhodě.

Ji v těžkou dávám obžalobu,jak hřeší po všem národě,a jestliže v tom tvoje vůle,s kým zákonem to ve shodě?“

Smrt v smíchu cení lačné zuby:„Ved’s k nepravé mne stolici;tu ptej se dříve té tvé matky,proč rodí takou směsici?

Proč bezcenných těch mužův loutekna léta tolik doživí,že bráti pořád jen tu chamraď,i smrti již se protiví?“

A řekla příroda mně s výtkou:„Smrt stiháš ve při nevzorné;své bratry nauč býti lidmi,smrt bude brát jen výborné.“