V přírodě — XIX.

Vy světel zřídla hvězdnatá,když z hloubi své tak hledím k vám,má duše jest jak podťataa přec na mysli okřívám.

Neb vy jste věčnost, spřízněnytím klidně krásným mihotem,bez sporu, stálé, blaženyi blažící svým životem.

A já jsem bytost, schvácenána délku několika jar,tu v žal, tu v slast potácenájen bublina, letící v zmar.

A jsem si sotva pohádkou,ni sobě nerozluštěný,dech činy mé, i s památkoudo věkův bouří puštěný.

A přec mi jest, že duši métak příbuzný jste, nejsladší:či sestry mé, či hvězdy mé —však o vás že jsem bohatší.