V přírodě — XLIII.

Já přemnohé již oželela v hrob se díval s malým vzlykem,a přec mne bolí, světa krásže bídným jsem jen nájemníkem.

Že slunce lesk i všecko to,nač jeho oko s láskou hledí,zem, hvězdy s celou oblohoumi zavře smrt svou výpovědí.

Že v to, co tak jsem miloval,jak bylo by mou věčnou vlastí —že v nádhernou tu přírodutrup bez citu se musím klásti.

Jeť přec to trudný žití dar,kdy vnucen nám tak s nelítostí,že v slunci tom, jež sluncem nám,též musí zbělat naše kosti.